na Blog.cz

Ráda o sobě mluvím, asi jako každá baba.

Četla jsem si starý článek, ve kterém jsem se představila. Uvědomila jsem si, že se mnohé nezměnilo, ale chci to zkusit znovu, protože přepisovat to staré pořád dokola je pořád to stejné, potřebuji něco víc na úrovni gymplačky. (To určitě)

Vždycky jsem o sobě tvrdila, že jsem zlá bezcitná mrcha, která myslí jenom na sebe, ovšem dnes... V podstatě jsem hodná, jak na koho, jak kdy, ale úplná zákeřná zmije nejsem, ikdyž si říkám had (nevím jak jsem an to kdy došla, od jisté doby si se svou 150 km vzdálenou kamarádkou říkáme hadi, možná snad proto, že nás bolí pahýlky a nejraději bychom se plazily). Bezcitná nebudu, občas mám pocit, že jsem až přecitlivělá, lehce mě kdeco rozbrečí. Hlavně řev. Stačí na mne zvýšit hlas a jsem v... A na sebe už nemyslím. Myslím jenom na něho. Dobrá, myslím i na sebe.

Co se změnilo od posledního upravení mého původního "představení se"? Dostala jsem se na gymnázium, je to zajímavá změna prostředí. Učení mi ani nevadí. Ti lidé jsou však zajímaví. Jiní. Měli jsme třídu, ve které jsem se pořádně neměla s kým bavit, neměla jsem je ráda. Teď kdybych si měla vybrat 4 lidi s sebou na opuštěný ostrov, nevěděla bych koho. Mám je ráda. Změna je život, tato se zdá zatím jako přívětivá. Zbožňuji svou angličtinářku. Od té doby mám ráda i angličtinu, ne že bych jí rozuměla nějak o moc více, ale už to není ta otrava. Navíc každý týden v šesti hodinách dávky jí. Jazyková třída. Učím se španělsky. Zvláštní jazyk.

Co se změnilo dál? Konečně už nejsem ta holka, co je odkázána pouze na berle. 1. září jsem si prostě řekla, že se své nové třídě nepředstavím jako ta oberlená, nechtěla jsem, aby si mě všimli jen a pouze podle tohoto poznávacího znaku... a od té doby jsem si uvědomila, že to bez berlí jde i celý den a tak jsem je za celé své "působení" na gymplu měla pouze jednou. Někteří stále ani netuší. Ikdyž chodím jak chodím... Divně :D Ale podle jedne nejmenované osoby prý roztomile :D

Konečně jsem se v posledních 14-ti dnech naučila bruslit. No naučila, prostě dokážu na tom stát a jakštakš jet :) Chjo, já bych tak sportovala. Já bych tak ráda dělala tolik věcí, ale nemohu se nějak odhodlat. Chtěla bych zpívat, ale nemyslím si, že mám hlas nějak úchvatný. Kdysi jsem zpívala, někdy v šesté a sedmé třídě, ale to je už dávno.

Od začátku února také začínám dělat do školního časopisu, budu grafik a mou pracovní náplní bude kompletace časopisu. Mohu se zapojit i v psaní článků, ala toho se docela bojím. Jako grafik budu upravovat článek do sloupců, rozvrhovat stránku, vytvářet přebal. Těším se, ikdyž jsem nikdy nic takového nedělala, jen jsem si to předběžně zkoušela, beru to jako výzvu. Díky této práci mi bude 27. února umožněna návštěva českého rozhlasu v Ostravě. Jsem zvědavá. Vždycky jsem chtěla být novinářka.

Co dál... Včera to bylo přesně půl roku co mám přítele. (Nebudu psát, jak ho strašně moc miluji, myslím, že po Valentýnu máte těch serepetiček už dost).

Poslední dobou poslouchám pořád dokola Adele- Rolling in the deep (ale kdo ne, že) a Coldplay- Paradise (na to se perfektně bruslí ruku v ruce s kamarádkou za "zpěvu")

Jinak zbožňuji Kurta Cobaina (ikdyž už miláček není), červenou a zelenou barvu, kytary a kytaristy vesměs, taky blonďáky, ikdyž žádného nemám :D, zelí, papírníctví a výtvarné potřeby všeobecně, ráda zpívám při fénování vlasů. Jsem fotofil, muzikofil, serialofil (Ulice, Pretty little liars), Sofíčkofil (miluji tu holku), Hadofil (moje nejoblíbenější přítelkyně), Terezkofil a Kubíčkofil....

Od malička nesnáším, když jsem nucena si říkat o peníze. Ať už do školy, pro vlastní potřebu nebo na cokoliv jiného. Příjde mi to... Jaké vlastně? Ponižující? U nás doma je to tak, každý si dělá co chce, nikoho navíc neřeší, proto se také neustále hádáme. Příjde mi ponižující, když po dni promlčeném, musím za někým a říct co potřebuji. Co nadělám, nejsem ještě výdělečná osoba.

Ovšem...

Co je ještě horší...

V posledním měsíci jsem byla trošku donucena sebou, mou leností učit se, dělat ze sebe šaška v podobě tří královen. V době vyučování samozřejmě, jinak by mě do toho nikdo nedonutil. Kývla jsem na to celkem s nadšením. Plánem bylo vybrat přibližně 5 stovek, pak zalést do kavárničky na teplou čokoládu a těšit se životu. Jednoduché. Ne až tak. Vyšly jsme nahastrošené do těch bílých zástěr, na hlavě papírové (obrovské papírové) čepice, už nějaký ten rok staré (probůh nedělají pro charitu jenom takoví ti zablešení "lidé"? ). Chcalo. To nám opravdu na náladě nepřidalo. Abych řeklu pravdu, z mé nejvíce pozitivní kamarádky se stala běsnící "zrůdička", která nám otloukala naše sebelítostivé myšlenky dost o hlavu,

jakoby nestačilo, že si to o sobě myslíme s přátelkou ze třídy už tak. Myslíme to, že jsme totálně těpnuté, když v takové fujanici a dešti jsme ochotné dělat charitu. Dobrá, to bych zkousla, ale zkuste si oslovovat úplně cizí lidi v takovém počasí? Byl by někdo z vás ochoten třem zmoklým holkám zastavit a přispět k vysněné pětistovce, po které nás čekala odměna, i za cenu toho, že bude moknout o nějakou tu sekundu navíc? Ne. Sama bych to neudělala, sama se takovým lidem, co "žebrají" (no hodilo by se to napsat bez uvozovek) na ulici, po nás už tak zchudlých studentech peníze? Vždycky sklopím halvu, nebo se koukám jinam, jen abych nemusela takového člověka odmítat. Já jakožto člověk jsem docela necita. No na jednu stranu jsem strašně přecitlivělá, ale na druhou stranu nejsem vůbec ochotná.

( Ne, nechci psát komentář k fotce, ke které nemám co říct, snad jen to, že jsem u toho mrzla a trpěla skákání po mé osobě mým drahoceným psem, který nerozumí umění :D A nesnáší můj stativ :D)

Není to dávno, je to pouze asi 5 dní zpět, bylo to 28. prosince 2011, kdy se z mého psiska stal pán PES.

Příjde mi až neskutečné, ja kto vlastně všechno uteklo. Vzpomínám si na březen, kdy jsme si drahouška přivezli. Bylo to takové malé nic, do auta pod nohy u spolujezdce se to vešlo... :D

Myslela jsem si, že s tím rokem zmoudří, ale kdeže...

Haf, kdyby vám má panička (ta megera co po mě pořád řve) tvrdila, že jsem zlobivý... Haf... Vůbec to není pravdou. Nemohu za to, že chci býti se všemi psy kamarád. Haf. Že chci k nim co nejblíže. Haf. že rád běhám a tahám paničku. Haf. Že rád "plavu" v blátě a že rád skáču na lidi. Haf. Jsem jenom pes! HAF!

Je tolik barev. Ách! Dá se tak krásně kombinovat. Ách!

Avšak vzniká dilema, jestliže máte vodovky, které obsahují těch barviček třicet. Ách!

GaGaGa (bez Lady)

Jak strašně ráda bych prohlásila, že tyto Vánoce byly jedinečné a tak nevšední, ovšem opak je pravdou, jako obvykle, možná až na to, že doma bylo podstatně méně hádek. Díky bohu, alespoň na svátky byl klid :D. Až na výjimku, kdy se můj drahocený pan otec rozhorlil u hry a řval na celé kolo. Aspoň mám jistotu, že jsem jeho, jsem stejná jako on, musím prostě vyhrát. Problémem je jen to, že vyhrát může jen jeden, že ano. To je pak zle.

Doufám, že jak na nový rok, tak po celý rok. To by se mi totiž líbilo... Možná bych oželela to rozvařené file, otřes o půl páté ráno, kdy se člověk cítí, jako by mu padal barákna hlavu a poličky těsně nad postelí s ním a taky dusno u snídaně (nesnáším hromadné snídaně, nesnáším snídaně všeobecně).

Ocitám se v prvním roce, kdy mě neomezuje žádné předcevzetí. Jíháá! Holt vedu téměř dokonalý život, který bych nerada měnila. Až se divím, nejsem zrovna z těch, co by byli nějak extra skromní. Nejsem skromná a není důvod to o sobě tvrdit.

A že by se měla udělat za rokem nějaká účtárna?

Rok 2011 byl pro mě rokem jako na houpačce. Ale vesměs jsem byla nahoře, proč se taky litovat. I přesto, že o tom zrovna tento blog nesvědčí. Našla jsem si přítele, dostala se na školu, nezlomila si pahýly... U mě dobrý... :)

Už vím co je nejhorší věc na světě. Je to to, když se vám váš přítel ( zde mysleno jako kamarádka/kamarád) mění před očima v nevyzpytatelného, bezohledného netvora. Člověka, kterého byste nejraději bacili lopatou po hlavě. Nebo mu hodili ten dárek, co pro něj máte v tašce, do ksichtu, ať si uvědomí, že na tom světě není sám. Vesměs nevím, jestli je mi to vlastně líto, ale asi je. Poněvaž jak se tak kouknu kolem sebe, kromě svého pána a rodiny už moc přátel nemám. Nevím, jestli jsem tak náročná, tak nespolečenská a nebo tak špatná.

Jak řekl můj pán:

No nemilovali byste ho? :) Udělat z "tragedie" komedii, to umí jenom on :)

Jsem žárlivá holka. I přesto, že nemám na co žárlit, žárlím. Na cokoliv. Často to nazývám závistí, ale jen já vím, že to není její pravé jméno. Snad nemám na co žárlit, nemám, vím to, ale "závidím" lidem, kteří s Tebo utráví čas. Pořád přemýšlím nad tím, jak Tě od sebe odrazuju, jak jsem zlá, jak se chovám jak naprostý idiot. Vím, že mám spoutu chyb, a proto jsem tak nejistá, myslím...

Aneb Přišla jsem na to, jak se dá zbavit chlapa za den a míň. Bohužel o to nestojím, chci opak, chci s ním být na vždy, snad... Miluji ho, snad to bude stačit...

Chce se mi spát, jak se mi sakra chce spát!

Miluji černobílé fotky...

První čtvrtletí na gymplu za mnou, příjde mi až neuvěřitelné, že nemám na svém kontě žádnou trojku a horší známky. Sice čísté jedničky vlastním jenom z výtvarky, španělštiny a držte se... z chemie, které vůbec nerozumím, ale písemky (hora písemek) mi vychází. Asi by se tomu dalo říkat štěstí. Nevím jestli nás tak šetří a nebo jsem tak dobrá (věřme tomu druhému). Jak to bude dál, jsem zvědavá. Mám tu školu docela ráda, rozhodně lepší než základka.

Stává se ze mě docela uzavřený člověk. S lidma si nemám co říct a tak nač tlachat nad stokrát omletými tématy? Radši mlčím. Je mi to jedno. (Není, ale tvařme se, že ano.) Stačí mi můj princ. Co víc si přát. Strašně ráda bych s ním chtěla vypadnout někam za hranice, kde bych ho měla jenom sama pro sebe (jsem lakomá). Zůstat tam, ležet, nic nedělat, neříkat. Chci klid od rušného světa, od rodičů, od školy... ood těch zlých lidí...

Víc než rok je to, co jsem naposledy zveřejnila básničku, či nějaký rým. Kde se poděla má múza? Kde se poděly ty desítky útržků sepsaných do mobilu za noc? Všechno je pryč. Nesnažím se už ani nic vymýšlet... Možná snad proto, že když člověk nemá trápení, není tak zahloubán sám do sebe a veselé básničky nikoho nezajímají...