na Blog.cz

Všichni říkají jak jsou originální, že nejsou žádné ubohé kopie kohosi, kdo "velí" naší generaci, kdo určuje trend. Ale takových lidí znám opravdu málo. Na základce to snad nebyl nikdo. Všichni jsme tak nějak proplouvali a vlastně se nesnažili být originální, něčím zaujmout. Šlo se hromadně s davem.

Náš krásný gympl, řekla bych, je plný prazvláštních individuí, které bych si dovolila označit za originální. Třeba mou drahocenou Sofanku nebo scene girl s hárem tvořeným tolika vlasy, kolik nemám snad ani chlupů na nohách.Tam už je to jiný "levl". Jestli je to nějakým tím vývojem osobnosti člověka, nevím. Nebo je to tím, že na gymplu se předpokládá, že jsou přeci jen o něco málo inteligentnější lidé, ale tím nechci tvrdit, že by to měli být nějací nadlidi....

V muzice také trsá většina na nějakého toho Spirita nebo jak že se to jmenuje, nebo kdo je to teď momentálně in. Za rok řekne tento posluchač "to je staré, co to posloucháš za sračky" a tím to pro něj hasne, najde si jinou přisprostlou tuc tuc hvězdu. Také né příliš originální...

Co to originalita je? Co sakra? Já za ni považuju vše, co mě na první pohled zaujme a je to neokoukané. Dnešní svět bych nazvala jednou velkou ironickou kopií čehosi, co nedokážu snad ani nazvat.

Na škole potkám milion lidí s mikinou z New Yorkeru s nápisem "WOW" nebo něco jí podobné. Prudce originální. Vlastně aniž si to uvědomujeme, chodíme všichni v uniformě složené z riflí a trika například z toho NY. Nač nosit ve škole školní uniformy. ( Asi jsem nezažila žádnou školu, která by uniformu nosila, tak mě napadá...)

Poslední dobou si snažím zakládat na tom, abych se alespoň trochu odlišila, zatím se mi to moc nedaří, ale už mě přestalo bavit být tou šedou myší. Chci být jiná... neokoukaná...

Paní Hysterie

Jsou dvě hodiny ráno, tma. Můj milý drahý mozek je pod vlivem čehosi čirého, co sic vím co je, ale jmenovat to nehodlám, ať si každý domyslí.

Připadám si psychicky vyčerpaná víc než obvykle. Víc jak měsíc a já si to "pořád nedávám". Nedokážu se s tím smířit. Dnes jsme měli rozlučkovou akci s kámoškou co letí na nějakou dobu do Ameriky a on tam byl. Jak jinak taky. Vždycky tam je. Seděl ob jedno ode mne a já měla sto chutí přeskočit kámoše a stulit se k němu. Vím, že už o mě nestojí, ale já kurva chtěla. A kurva jsem to neudělala. Mám přeci rozum. Vím, že bych všechno posrala ještě víc, než už to posrané je. Prostě si ho musím zakázat, ale jak? Vídám ho v reálu i ve snu, v mysli, prostě kdekoliv si umanu, tam je. Nevím jestli se sama trýzním úmyslně, nebo už se ze mě stal JEN psychopat...

Jednou příjde den, kdy si na mě počká a řekne: Miluji tě, vím o co jsem přišel, vrať se ke mě. A já mu skočím do náruče a dva dny se budem válet na louce. To jsem nemyslela vážně, ale kdo v to kdy nedoufal, že ano. Zasloužím si snad trest? Zasloužím si snad trpět a mít chuť vít (nebo výt? Teď vůbec nevím) na Měsíc opuštěním? Co dělat, když je člověk 7.5 měsíce zvyklý na pusu alespoň jednou týdně, na nějaké to obětí a kupu smsek? Zvyklý a natěšený na další venky. A najednou o to vše příjde a najednou si neví rady, co vlastně dělat, když 7 a něco měsíce zanedbával přátele a teď je v podstatě sám. 7 měsíců kašlal na všechny kolem kromě něho a teď doufal, že se vše vrátí. Ať už přátelé nebo on.

Když se zamiluju, je s se mnou konec. Buď jsem přehnaně šťastná a nebo řvu (brečím) zoufalstvím. A tak to jde do dne, kdy tak dva měsíce v kuse řvu. Pak se jakžtak vzpamatuju, ale nakonec řvu zas.

Pak se člověku chce jenom pít a dělat, že se nic neděje, ale zároveň v podnapilém stavu dělat věci, co by si ve střízlivosti nedovolil. Políbit bývalého a druhý den dělat, buď že se nic nestalo a nebo to svádět na chlast. A tak se to opakuje. Má opilost se většinou projevuje silnou depresí, kterou teď mám ovšem skoro pořád. Chci usnout jako šípková růženka a vzbudit se jen díky polibku.... Miluji polibky... Asi mám absťák...

Ani jsem nestihla zaregistrovat, jak rychle se blíží 1. máj. Upozornila mě na to dnes reklama, už ani nevím jaká, ale naprosto mě dostala. Nejsem fanatik, co by vyžadoval bůhví co, ale tu pusu pod třešní jsem si přála. Měla jsem toho tolik naplánovaného. Ještě víc mne však odrovnává 2. května. Datum, určené náhodou nějakých krásných 7 měsíců dopředu.

"Naivní! Naivní! Naivní!", řve na mě můj mozek, nebo snad srdce?

Poslední dobou se kvůli mě všichni hádají. Rozhádala jsem naši třídu na dvě půlky, rozhádala jsem jiné... A za všechno můžu já, ikdyž jsem usvědčována o opaku, nevěřím tomu. Vím co dělám, co mluvím, že si na držku nedávám kurva pozor... Co na mysli, to na jazyku.

Tak co, slavíte 1. květen polibkem?

Nějaký ten pátek stará fotka...

Ač mnohdy nadávám na název svého blogu, musím si přiznat, nerada, že mě vystihuje. Nyní bych ho však nazvala jinak. "Život-blbky".

V posledních dnech jsem přišla o to nejcennější, co jsem kdy měla. Příjdu si prázdná víc než obvykle. Nejradši bych se zkroutila do klubíčka, někde na rozkvetlé louce a nechala na sebe svítit sluníčko. Vypnout. Vypnout pocity, jak napsal... Jen ležet.

Myslím na to kudy chodím. Nejde přestat, asi se uzoufám, zničím.

Chci spoustu věcí vrátit zpět...

Chci zase žít.

Potřebuji objetí, potřebuji se vypovídat, potřebuji utěšit. Potřebuji ho zpět... Nebo se zblazním :D

Nejhorší jsou náhodná potkání a neuvěřitelné nutkání mu napsat. Nikdy nedodržím slib, že už nikdy...

Nějaký lék na rychlé vystřízlivění?

K tomu všemu jsem si odbyla 2,5 týdne v nemocnici. Všem přeji krásné jaro...

Během těch posledních dvou měsíců se stalo tolik věcí, až se mi hnusí ten pocit, že bych je tu měla všechny vypsat, protože to by mohlo být na dýl.

27. února jsme byli s redakcí školního časopisu v ČESKÉM ROZHLASU OSTRAVA (přiznávám, velkým to je napsáno, protože nevím jak to napsat). Je to taková stará budova s krásnými schody. Přes hodinu paní Šuláková (redaktor šéf v rozhlasu) rozebírala naše dosavadní čísla časopisu. Pro mě, jakožto budoucího grafika březnového čísla to bylo dost poučné (hnusné to slovo), poněvaž většina vítek se týkala grafiky.

Poté nás vzala na živé vysílání zpráv ve 3 hodiny. Když hodiny "odbily" 3-tí, spustila se znělka a od té chvíle jsme nesměli ani muknout, já s tou představou dusila záchvat smíchu, netuším proč, prostě jsem asi magor, kterému věta "A teď už ticho" prostě vtipná příjde... Zvláště proto, že jsme do té doby taky nicmoc nemluvili. Představa, že promluvit a být slyšena v rádiu byla tak... Chtělo se mi řvát! :D

Řvát mi bylo dopřáno chvilku poté, co nám paní Šuláková umožnila nahrát rozhovor s ní u mikrofonu. Byla jsem z toho strašně nervózní, přeci jenom mluvit s cizím člověkem, s mou vadou řeci (neumím R) a koktáním občasným na veřejnosti. Teprve dnes, po skoro dvou měsících jsem si tu nahrávku poslechla, když jsem začala mluvit (mluvilo nás víc a na CDéčku mám všechny), vůbec mi nedošlo, že bych to mohla být já. Úplně jiný člověk. Prozradilo mě až představení se a to, že bylo cítit, že jsem hodně nervózní a neumím R. Co udělá kvalitní mikrofon. Ne foťák, na který se nahrává video :D

Ti lidi v rádiu, byli všichni tak strašně sympatičtí, v jejich povolání by asi měli být..

Bylo velice zvláštní vidět, jak to chodí v rádiu. Teď už se jenom podívat do televize a budu spokojená. :D

V této chvíli mám už měsíc v rukou mé první číslo časopisu. Ha! A budu se tím chlubit! A budu namyšlená a zlá!

Momentálně už nemám sílu psát další věci co se během té doby udály, možná večer.

Ráda o sobě mluvím, asi jako každá baba.

Četla jsem si starý článek, ve kterém jsem se představila. Uvědomila jsem si, že se mnohé nezměnilo, ale chci to zkusit znovu, protože přepisovat to staré pořád dokola je pořád to stejné, potřebuji něco víc na úrovni gymplačky. (To určitě)

Vždycky jsem o sobě tvrdila, že jsem zlá bezcitná mrcha, která myslí jenom na sebe, ovšem dnes... V podstatě jsem hodná, jak na koho, jak kdy, ale úplná zákeřná zmije nejsem, ikdyž si říkám had (nevím jak jsem an to kdy došla, od jisté doby si se svou 150 km vzdálenou kamarádkou říkáme hadi, možná snad proto, že nás bolí pahýlky a nejraději bychom se plazily). Bezcitná nebudu, občas mám pocit, že jsem až přecitlivělá, lehce mě kdeco rozbrečí. Hlavně řev. Stačí na mne zvýšit hlas a jsem v... A na sebe už nemyslím. Myslím jenom na něho. Dobrá, myslím i na sebe.

Co se změnilo od posledního upravení mého původního "představení se"? Dostala jsem se na gymnázium, je to zajímavá změna prostředí. Učení mi ani nevadí. Ti lidé jsou však zajímaví. Jiní. Měli jsme třídu, ve které jsem se pořádně neměla s kým bavit, neměla jsem je ráda. Teď kdybych si měla vybrat 4 lidi s sebou na opuštěný ostrov, nevěděla bych koho. Mám je ráda. Změna je život, tato se zdá zatím jako přívětivá. Zbožňuji svou angličtinářku. Od té doby mám ráda i angličtinu, ne že bych jí rozuměla nějak o moc více, ale už to není ta otrava. Navíc každý týden v šesti hodinách dávky jí. Jazyková třída. Učím se španělsky. Zvláštní jazyk.

Co se změnilo dál? Konečně už nejsem ta holka, co je odkázána pouze na berle. 1. září jsem si prostě řekla, že se své nové třídě nepředstavím jako ta oberlená, nechtěla jsem, aby si mě všimli jen a pouze podle tohoto poznávacího znaku... a od té doby jsem si uvědomila, že to bez berlí jde i celý den a tak jsem je za celé své "působení" na gymplu měla pouze jednou. Někteří stále ani netuší. Ikdyž chodím jak chodím... Divně :D Ale podle jedne nejmenované osoby prý roztomile :D

Konečně jsem se v posledních 14-ti dnech naučila bruslit. No naučila, prostě dokážu na tom stát a jakštakš jet :) Chjo, já bych tak sportovala. Já bych tak ráda dělala tolik věcí, ale nemohu se nějak odhodlat. Chtěla bych zpívat, ale nemyslím si, že mám hlas nějak úchvatný. Kdysi jsem zpívala, někdy v šesté a sedmé třídě, ale to je už dávno.

Od začátku února také začínám dělat do školního časopisu, budu grafik a mou pracovní náplní bude kompletace časopisu. Mohu se zapojit i v psaní článků, ala toho se docela bojím. Jako grafik budu upravovat článek do sloupců, rozvrhovat stránku, vytvářet přebal. Těším se, ikdyž jsem nikdy nic takového nedělala, jen jsem si to předběžně zkoušela, beru to jako výzvu. Díky této práci mi bude 27. února umožněna návštěva českého rozhlasu v Ostravě. Jsem zvědavá. Vždycky jsem chtěla být novinářka.

Co dál... Včera to bylo přesně půl roku co mám přítele. (Nebudu psát, jak ho strašně moc miluji, myslím, že po Valentýnu máte těch serepetiček už dost).

Poslední dobou poslouchám pořád dokola Adele- Rolling in the deep (ale kdo ne, že) a Coldplay- Paradise (na to se perfektně bruslí ruku v ruce s kamarádkou za "zpěvu")

Jinak zbožňuji Kurta Cobaina (ikdyž už miláček není), červenou a zelenou barvu, kytary a kytaristy vesměs, taky blonďáky, ikdyž žádného nemám :D, zelí, papírníctví a výtvarné potřeby všeobecně, ráda zpívám při fénování vlasů. Jsem fotofil, muzikofil, serialofil (Ulice, Pretty little liars), Sofíčkofil (miluji tu holku), Hadofil (moje nejoblíbenější přítelkyně), Terezkofil a Kubíčkofil....