Červen 2009

Náměsíčnost....

30. června 2009 v 11:46 | SvOOOzA |  deník
Trochu odborný:
Náměsíčnictví (neboli somnambulismus) klasifikujeme jako poruchu spánku. Je to stav porušeného vědomí, v němž jsou kombinovány fenomény spánku a bdělosti.
Projevuje se tak, že jedinec, který již usnul, najednou vstane z postele a prochází se. Někdy to nemusí být ani procházení se, ale například sedání si na postel.
Zdroj: Zde

Mám jeden pokoj s bráchou, který někdy pochoduje ze spaním, ale mnohem častěji něco mumla, popřípadě vyřvává.... Naposledy...myslím že v pondělí, prvně něco huhlal a pak se zmohl na třikrát zařvání "Kristýno!" a pak jsem ho zbudila.
Já: Co řveš!
On: Co? Já neřvu!
Já: Jo ze spaní!
On: Si ze mě nedělej srandu a nech mě spát!

Teď by mě zajímalo, kdo byla ta "tajemná" Kristýna. :-D

Jednou jsem byli na koupáku... Toho dne se můj bratříček v noci posadil a začal plavat...a k tomu vyřvával "Mami pomóc!" asi se borok ve snu topil :D

Jinak většínou mývával tyto stavy po Kobře 11 :-D, ale ta už zase není.....

Včera byla zase úžasná bouřka, až okna drnčely. Nahrála jsem ji, ale nejde mi zde vložit.....


Znenadání........díl 6.

29. června 2009 v 10:57 | SvOOOzA |  Příběhy
Vydáváme se dobrovolně do pařátů Sósna. Co je to za blbost?! Kdybych měla aspoň nějakou zbraň! Né, že bych byla nějaký mistr v sebeobraně, ale aspoň něco mi mohl propůjčit. Ten žebřík je snad nekonečný. Už mi pomalu začaly oddumírat končetiny, když už jsme se blížili ke světlu. Všichni přítomní na nás civěli. Prohlíželi se mě od hlavy až k patě. Muanitky teda vůbec nebyly hezké, ale muanité, páni, jeden krasavec za druhým, teda na všechny muanitky, našly by se tu dvě-tři, ale to je všechno. Kris si jejich pohledů nevšímal. Vydal se k jednomu látkovému domku. Páni, byli jsme vysoko. Z této skály jsme viděl do širokého okolí. Kdyby nás chtěl někdo napadnout, neproplížil by se bez zahlídnutí, leda někdo z vesnice nás mohl napadnout, což na tom bylo to nejhorší. Vešla jsem za Krisem. "Kde budu bydlet?" zeptala jsem se ho podezíravě. Neměla jsem chuť být bezdomovoec, který se nemůže schovat před všudypřítomnýma očima, někde do soukromí. "Tady." odpověděl nevzrušeně. Rozhlédla jsem se po tom jeho kutlochu... HM nic moc. Jedna postel. Bedýnka , asi na šatstvo. Nic víc. Žádný vodovodní kohoutek, ani elektřina. Prostě nic. Páchlo to tu zatuchlinou. Tato země, Kábú, je sto let za opicemi, ne, tisíc let za opicemi. Strašné, ještě, že zde nemusím zůstat navždy. Bez kontaktů, bez mobilní sítě, bez internetu, bez všeho....

Znenadání......díl 5.

28. června 2009 v 21:45 | SvOOOzA |  Příběhy
"Dnes se musíme dostat do facu, do města.", oznámil mi Kris příliš nenadšeně. "A neměla bych si obléct něco jiného, aby mě hned nepoznali?" "Ne. Nikdo ve vesnici nemá světlé vlasy jako ty, oblečení vy ti nepomohlo, stejně by tě prokoukli.", vypověděl. Dost mě překvapilo, že v této zemi nemají žádné blondýnky a blonďáky. U nás se to umělými blonckami jen hemží. "Oni ví, že tu jsem? Že jsem v Kábú?" napadla mě otázka. "Jistěže." potvrdil Kris. "Kde se vlastně nachází Sósn a Luké, Krisi?" "To nikdo neví, berou na sebe různé podoby poddaných, ale i zvířat." povzdechl Kris a vydal se tím jeho tempem směrem, který asi vedl k vesnici. Za celou cestu už nepromluvil. Když jsme došli k takovým fialovo-modrým skalám řekl: "Tak jsme tady." Rozhlížela jsem se, ale žádné domy jsem nezahlédla. Kris zalezl do jedné z těch skal, následovala jsem ho. Uvnitř tekl potůček fialové vody a vedle něj byl jakýsi provaz. Kris za něj zatáhl. Ozval se jakýsi hlas, který mluvil cizím jazykem. Kris mu stejným jazykem odpověděl. Z výšky se sesunul žebřík, který tvořily větvičky slepené čímsi lepkavým, asi smůlou ze stromů, či co. "Krisi? Jsi si jist, že mě to unese?" Kris se pobaveně pousmál a jen přikývl a začal lézt jako první. Já hned za ním. "Klase, až ta budeme, nevyptávej se nikoho na nic. Mohou to být naši potencionální nepřátelé, možná už jsou na straně Sósna." doporučil mi, já jen musela zavrtět hlavou.

Svědomí...

28. června 2009 v 18:09 | SvOOOzA |  Básničky
Svědomí...

Kamkoli se podívám,
jen Tebe vidím.
Na Tebe myslívám,
taky Tě nenávidím.

Kde komu jsem ublížila,
nevím kde se to ve mě vzalo.
Tajemství nemluvit přislíbila,
co se stalo, se stalo.

Teď mě žere svědomí,
neměla jsem to dělat.
Řekla jsem to bez Tvého vědomí,
neměla jsem to dělat.

Teď se na mě zlobíš,
máš na to právo.
Bůh ví co mi urobíš,
nadávalas mi krávo.

Ublížit člověku,
je snadná věc.
Nejsme už v pravěku,
jde omluvit se přec.


Trochu chaotický, ale moje:D

Znenadání......díl 4.

27. června 2009 v 21:03 | SvOOOzA |  Příběhy
Najednou jsem se octla ve svém pokoji....Ležela jsem ve své posteli. Vstanu, jsem svěží, jakobych celou noc neprrobděla. Na podlaze není vidu po mé noční toulce. Na budíku se skví 6:10...To abych pořádně mákla...Přišourala jsem se do kuchyně, kde se již mamka točila kolem sporáku. "Nemám hlad." oznámila jsem jí, ale byla jsem úplně mimo. "Ta jedna topinka tě nezabije, už teď jsi kost a kůže!" , přikázala mi ostře, ale já dál hleděla do prázdna. Oblékla jsem si svůj vlastnoručně spíchnutý černý top, olemovaný červenou sametkou, k němu šoupla dlouhou černou sukni. Oči obtáhla černě, nic víc mi matka nedovolila. Prý se to v mém věku ještě nesluší. A vydala jsem se směrem ke škole. Byla jsem jako v hypnóze. Vrazila jsem do nějakého kluka, ani jsem se mu neomluvila. Zvedla jsem zrak...a spatřila jsem Krise! To nemůže být ON! Už mi asi hrabe..."Kam čumíš tele?!" , otázal se mě nepříjemně. Neodpověděla jsem mu a přidala do kroku. Až nyní jsem si uvědomila, že jdu bosa. Nohy už byly zedřené, ale bolest jsem necítila. Když jsem konečně dorazila ke škole, asi jsem musela koukat, jakobych smadla z višně. Matt na mě něco neurčitého mluvil, jen jsem kývala. Nezajímaly mě jeho geniovské řečičky. Nakonec se mě zeptal: "Není ti něco? Obvykle sice taky nejsi nějak ukecaná, ale aspoň vnímáš!" Jen jsem kývla a dál byla ve svém snovém světě. Tak to šlo až do večera...Šla jsem si lehnout brzy...Dnes někdo kraslil bílou křídou kruh. Vyloupl se, ale nečekala na mě skluzavka, ale jakási malá dřevěná loďka. Nasedla jsem do ní...CHvíli plula v prázdnu, později klesala níž a níž. Dopravila mě na místo, z kterého jsem se včera vypařila. Ale Hásn už tam nebyl. Naštěstí...Příště se mu už nebudu dívat do očí...Pro jistotu...Příště bych už nemusela mít takové štěstí. Mnoho času zbývá do képa, do šesti hodin. V tom jsem zahlédla Krise...seděl u toho pokrouceného stromu a spal. Ze snění se usmíval. Byl snad ještě krásnější než včera. Najednou se probral a načapal mě na švestkách. Pohlédl na mě, ale neusmál se. Pokynul na mě, abych si vedle něho sedla. "Sósn a Luké získávají na svou stranu zbívající muanity.", oznámil mi pohřebním hlasem. "Situace je čím dál horší! Tato země...Kábú za nedlouho propadne podsvětí! Musíš nás zachránit, jsi vyvolená-neobyčejná! Uvědom si to konečně!" "Ale já nemám tušení jak!", rozčílil mě, ani jeho hezká tvářička mu nic víc nepomohla. "Musíš věřit! Toje jediný odkaz duchů Gopya! Stačí věřit! Prosím drž se toho! Rád bych ti pomohl, ale nevím jak!", pomohl mi, ale k ničemu mi to nebylo. Alespoň ze mě aspoň trochu opadl vztek na Krise. Bojím se, co budu muset všechno podstoupit, všechno vykonat.

Znenadání.......díl 3. (doporučuji prvně přečíst díl 1. a 2.) :D

26. června 2009 v 21:35 | SvOOOzA |  Příběhy
Klase měla plno otázek, ale Kris ji odbyl se slovy "Všechno má svůj čas." Jeho chování se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku.
Pořád jsem nechápala, jak já, obyčejná-neobyčejná holka mohu zachránit ty jejich muanity a Kábú. Krisovo tempo mo skoro připomínalo přespolní běh, nestačila jsem mu. Byl už hodnou vzdálenost přede mnou, když se mi do cesty postavil podivný tvor, (poznámka: tento:-D)
který zasyčel: " Nechoď s ním! Zabije tě...!" Znejistěla jsem...mohu tomu tvorovi věřit? To už ho Kris zpozoroval..."Nevšímej si ho, je to Hásn a ti se snaží muanity vystrašit a znejistit..." snažil se, ale já nevěděla jestli mu věřit...
Snad nebudu věřit tomu Hásnovi?! Co mě to jenom napadlo? Ty jeho oči, leskne se v nich zlo...nebezpečná červeň...Koukala jsem mu do nich, nechtěla jsem, ale také jsem nemohla uhnout. Pohlcovaly mě čím dál víc. Byly odporné, jako by do mě propalovaly díru, ale nešlo uhnout!!
"Krisi! Krisi....!", vykřikla jsem spohledem stále upřeným na Hánse.
"Vzepři se mu! Nedovol, aby tě pohltil!", doporučil mi Kris, ale snadno se to řeklo, hůř uskutečnilo....

POkračování příště....díl 1. a 2. najdete v rubrice příběhy....

Nejen lidé páchají sebevraždy...

20. června 2009 v 21:01 | SvOOOzA |  deník
Jak vidím tak i ptáci se mohou pokusit o sebevraždu....

Mám k tomu důkaz:

Seděly jsme s mamkou v kuchyni a jedly.
Najednou vrazil do okna pták. Nějaký pomatenec. Tak si říkám, dobrá stane se.
Ale za půl hodiny se to opakovalo. Byl to strakapoud. Tentokrát vypadal dost pomateně. Vylezl na strom, úplně nahoru do koruny.

Co když se o TO pokusí znova?

Do třetice všeho dobrého?

Starý dům

15. června 2009 v 15:17 | SvOOOzA |  Básničky
Stojí sám v pustině,
už desítky let.
V rohu malé kuchyně,
jen jeden zvadlý květ.

Nikdo v něm nebydlí,
stojí tichý a smutný.
Už není obydlí,
klíč není nutný.

Smích zněl kdysi ve zdech domu,
děti vyrostly.
Hodně dlouhých roků tomu,
zdi břečťanem zarostly.

Fasáda zářívala barvou žlutou,
ale dnes už tomu tak není.
Jen s těží přežívá zimu krutou,
dům krásný se v trosky mění


Kdysi dávno....

13. června 2009 v 20:07 | SvOOOzA |  Básničky
Kdysi dávno...

V řece teče špinavá voda,
zabít by se byla škoda.
Znečistit ji ještě víc,
nezbylo by po mě nic.

Možná ani to tělo,
na kopci vystřelilo dělo.
A padá nějaká budova,
na světě vládne chudoba.

Chudoba a hlad,
šíří se chlad.
Po mém těle zas husí kůže,
kdo tu temnou válku zastavit může?

Kdo nám vyhrát pomůže?
Silného soupeře přemůže?
Nade mnou se nebe tmí,
někde v dáli už hřmí.

Po vesnici je cítit podivný pach,
myslím, že to je strach.
Temnou oblohu rozčísl blesk,
a mě zachvátil stesk.

Stesk po muži,
co si zachránil kůži.
Mě nechal tady,
nechal mě umřít hlady.

Možná do hlavy kulku dostanu,
a na své vyzáble nohy už nevstanu.
Divný konec by to byl,
mi by se však nelíbil.

Zkončit bych to chtěla,
vybrat bych si možná směla.
Nebe či peklo,
víc a víc špinavé vody teklo.


Moja tvorba.......

Znenadání.......díl 2.

7. června 2009 v 20:58 | SvOOOzA |  Příběhy
(doporučuji prvně přečíst díl 1.) :D

Znenadání.......díl 1.

6. června 2009 v 12:45 | SvOOOzA |  Příběhy
nový příběh: Znenadání

Smutek...........

5. června 2009 v 20:33 | Lamina |  Básničky
Smutek...

Zbyla mi jen podivná prázdnota
a nejčernější tma.
Z varhanu se dere smutná nota,
je to jak z divného sna.

Černá barva převládá,
a velký věnec uvadá,
slza z tváře ženy upadá.

Je ticho prokládané vzliky,
na opozdilce upozorní vrzání kliky.
Do černé se zahalil i kostel,
zbyla jen prázdná poste

a vzpomínky...............


moja tvorba ........