Leden 2011

Tygr (obrázek)

31. ledna 2011 v 21:28 | Mysteria |  Malování/kreslení/čmárání
Proč já, ten magor já, musím i v pěkných věcech, hledat samé ale, samé proti? Pořád řešit dokola to, co by vyřešilo jediné, ale já nechci. Řeším to možná proto, že mám až příliš mnoho otázek, na které mi nikdo nedokáže odpovědět. Až příliš mnoho otázek, na které bych možná ani odpověď znát nechtěla....

Obrázek: Tygr usurijský
Formát: A3
Doba kreslení: cca 4 hodiny
Kresleno temperami.

Spokojenost 90%. Jeden z mých nejpovedenějších výtvorů, myslím si.

Tygr

Pusťme si ROCK!

29. ledna 2011 v 20:38 | Mysteria |  Malování/kreslení/čmárání
Tak jsem po nějaké té době zase něco zpatlala.
by Lucie Svozlová
Jsem docela spokojená. Je to černé, ale zároveň dost barevné. A až na ten krk se mi to líbí. Ve skutečnosti to vypadá líp :D
Formát : A3
Doba kreslení: cca 5 hodin
Kresleno: temperami

Chci...

23. ledna 2011 v 17:15 | Mysteria |  deník
Cokoliv řeknu, je buďto použito proti mě, nebo je to úplně špatně. Cokoliv udělám, je špatně. Jakkoliv se zatvářím, je to špatně. Co je vlastně dobře? Dělám vůbec něco dobře? Chovám se podle svého nejlepšího mínění. Tak jak mě naučili. Tak proč se jim to najednou nelíbí?

Já chci na Kabáty!
Chci, abych vypadala na fotce na občanku normálně...
Chci sehnat nějakou naprosto dokonalou jarní bundu...
Chci být konečně spokojená... (nejsem)

ovladac

Opice se opičí. A co my?

17. ledna 2011 v 21:01 | Mysteria |  Fotky "umělecké"
Jo mraky se objevily. Možná to tak neplánovaly. Možná si to chtěly jen ujasnit. Možná je beru moc vážně. Možná nad nimi moc přemýšlím. Moc do nich "dloubu". Zbytečně moc. Mám zbytečně moc otázek. Zbytečně moc pochybností. Zbytečně se ve mě hromadí moc citů.... Vypustit!

opice
Opice jsou obviňovány z toho, že se opičí. Ale myslím, že my lidé nejsme o moc lepší. Originalitu vidíme jen zřídka kdy...

Slasti a strasti...

16. ledna 2011 v 15:34 | Mysteria |  deník
Byla jsem si tak jistá vším. Vším co jsem dělala, vším co jsem cítila, vším, co jsem "měla". Ale stačilo v tom mém menším soukromém ráji, aby se objevil jediný mráček. Říkám si, že jsem pořád jen najivní malá holka. Už to tak bude. Nemá cenu si hrát na něco, co nejsem. Nejsem nijak zvlášť chytrá, nijak zvlášť krásná, nijak zvlášť sebevědomá. Ale jsem ráda, že mám svůj optimismus, bez něj by to bylo asi všechno tak nějak v háji.
Poslední dobou jsem strašně přecitllivělá, všechno si moc beru k srdci. Možná to bude tím, že už tři týdny sedím doma, s našima, maximálně u PC a ICQ. Jiný kontakt s "vnějším" světem nemám. Holt nemoc mi asi leze na mozek čím dál víc. Potřebovala bych se vypovídat někomu. Ono nestačí se jenom vypsat. Štve mě, jak náš moderní život zahltila elektrotechnika. Lidi ti napíšou, že jim je líto, že jsi tak nemocná aj. žvásty, ale žeby za tebou zašli jen tak na hoďku si popovídat? To ne. Kam se to řítíme, bezhlav....

Chtěla bych toho napsat mnohem víc, ale něco mi brání. Chtěla bych napsat, jak všechno a všechny ovládl sex, ale nějak se na to necítím.
citron

Nebezpečně blízko smrti 1.

11. ledna 2011 v 15:35 | Mysteria |  Příběhy


Nevím, zda-li se tento příběh dobere k svému konci. Konečně už by se alespoň jeden mohl...Kritizujte, uvítám to.


Byl to přesně měsíc, kdy mě naposledy otravovali, kdy mi otravovali život a dělali mi z něj peklo. Myslela jsem si, že už to konečně skončilo, ale jak jsem se ošklivě pletla, mi
dojde už za chvíli.
Zazvonilo na poslední přestávku, už jenom poslední hodina a konečně z toho pekelného baráku domů. Musela jsem si odskočit, dostala jsem to. Jak já nesnáším krámy. Znak ženství, no jasně, to ať jsem radši chlap. Žádné kozy, 179 cm a 60 kg. Žádné boky, jen kosti. A to je důvod, proč mi lidé ze třídy dělají ze života peklo. Bojím se chodit do školy. Ale říct to doma, naši by to hnali na policii, jsou někdy až moc akční. Policií bych si moc nepomohla. Myslím, že by to bylo snad ještě horší. Sedla jsem si na záchod. V celé místnosti bylo naprosté ticho, nezvyklé ticho. Bylo to snad ticho před bouří?
Byla jsem v nejlepším, rozkročené nohy....
"Nahoře!", ozvalo se. Automaticky jsem se tam koukla. Najednou bílo...blesk....Né! Už je to tady zase.
"Okamžitě to smažte!", spustila jsem a začala jsem brečet. Někdy od poloviny září je ze mě jen uzlíček nervů, pro který je vysvobozením, když je nemocný a může zůstat doma.
Za mou přecitlivělost mohou ony, miláčci třídy, miláčci učitelů a mnou opovrhující trojice. Zuzana, nejhezčí holka ze třídy, Michaela, nejchytřejší holka třídy a Pavlína, na oko svatoušek.
Brečela jsem dál ve své kabince, bylo dávno po zvonění. Nemohla jsem se pohnout. Co s tou fotkou budou chtít udělat? Co po mě budou chtít? Všichni je žrali, nikdo jim neodporoval, neodvážil se. Nechtěl. Nezastal se mě. Litovala jsem se dál. Byla jsem totálně na dně. Po kolikáté už? Počkala jsem těsně na zazvonění, prolítla šatnou a utíkala domů. Musela jsem se vybrečet do kožíšku naší baculaté jezevčice Rozárky. To mě vždycky alespoň trošku uklidnilo, dnes ne.
Třískly dveře, naši jsou doma. Ať si mě nevšimnou, měli by zbytečně moc otázek a já jim už nechci lhát! Nemám na to sílu a pak se do lží jen zamotávám. Hodila jsem na sebe mikinu a utekla, do večerního šera a rosy, oknem v mém pokoji. Po kolikáté už? Kolikrát jsem už děkovala, že máme rodinný barák tak nízko u země?
Utíkala jsem zahradou, mokrou trávou v žabkách, podkluzovalo to. Začínalo léto, konečně už. Přelezla jsem zamčenou brankou a utíkala do parku, vstříct tmě. V parku jsem se dokázala procházet hodiny. Ani jsem se nebála. To spíš ostatní se báli uřvané holky. Až teprve tato procházka mi dokázala pročistit hlavu. Když jsem se jakžtakž uklidnila, vydala jsem se domů, opuchlé oči jsem měla sice stále, ale to nějak zamaskuju.
Naši seděli v kuchyni a o něčem živě diskutovali. Všimli si mě.
"Pojď si vzít něco k večeři, vařila jsem."
"Mami, nemám hlad, bolí mě břicho, ale už jsem si vzala ibalgin." Další lež... Předávkovat se tak ibalginem, jde to? Pohrávala jsem si s myšlenkou otrávit se. To by bylo řešení. Ale na to nemám dost odvahu. Nebo mít tak brokovnici a střelit si jí do hlavy, jako to udělal Kurt Cobain. To by mělo aspoň styl. Možná bych se tímto činem dostala do novin a televize.
Není to poprvé, co pomýšlím na sebevraždu, zdaleka ne. Né, že by to s se mnou udělala jen ta zkurvená fotka, ale spíš představa toho, co teprve příjde. Zítra budu bulat. Ano. Doufám, že mi na to mamka skočí....

***

,,Nechci dráždit jen pár lidí - chci provokovat a otravovat úplně všechny!"
Kurt Cobain

Otrávené ksichty...

1. ledna 2011 v 16:29 | Mysteria |  deník
Přemýšlím o letošní "oslavě" nového roku a zjišťuji a utvrzuji se v tom, že to byl snad ten nejhorší Silvestr za můj dosavadní život. Starší generace si může říct, že jsem v pubertě, jsem v tom obdobím vzdoru a tak se mi nic nelíbí a dělám jen to, co se mi zakazuje. Ne. Silvestr s rodiči je nuda. To se také dalo čekat. Nepokládala jsem za nutné ptát se našich, jestli mohu s kamarádkou slavit jinde. Možná jsem je tu nechtěla nechávat samotné. Možná jsem neměla náladu. Možná jsem jen moc nemocná na to. Předsevzala jsem si ale, že letos doma na Silvestra sedět nebudu. Co z toho, pojídat hnusné jednohubky, popíjet kofolu a čumět na televizi. Nálada na bodu mrazu. Děda v nemocnici. Králík s packou v háji. A myšlenky úplně jinde.

Na půlnoc jsem čekala jak na smilování. Přiťukli jsme si šampáněm. Hnusným šampáněm. Holt růžové je růžové a s jahodou...To je o něčem jiném. Oblíkli si svetry a vyrazili před barák. Povině zapálili prskavky. Vystřelili 10 koulí a šli zase pěkně domů, do tepla.

Silvestr mi příjde jako svátek, kdy se člověk může zchlastat do němoty a nikdo si na něj ukazovat nebude. ( I když, mě by se včera taky pár panáků hodilo....) Shoří pár baráků. Zábavní pyrotechnika utrhne pár rukou a prstů. Nic víc.

Jediné pousmání mi přinesli lidé, kteří si na mě za pomoci mobilů vzpomněli. Díky jim...

kule