První čtvrtletí na gymplu za mnou, příjde mi až neuvěřitelné, že nemám na svém kontě žádnou trojku a horší známky. Sice čísté jedničky vlastním jenom z výtvarky, španělštiny a držte se... z chemie, které vůbec nerozumím, ale písemky (hora písemek) mi vychází. Asi by se tomu dalo říkat štěstí. Nevím jestli nás tak šetří a nebo jsem tak dobrá (věřme tomu druhému). Jak to bude dál, jsem zvědavá. Mám tu školu docela ráda, rozhodně lepší než základka.
Stává se ze mě docela uzavřený člověk. S lidma si nemám co říct a tak nač tlachat nad stokrát omletými tématy? Radši mlčím. Je mi to jedno. (Není, ale tvařme se, že ano.) Stačí mi můj princ. Co víc si přát. Strašně ráda bych s ním chtěla vypadnout někam za hranice, kde bych ho měla jenom sama pro sebe (jsem lakomá). Zůstat tam, ležet, nic nedělat, neříkat. Chci klid od rušného světa, od rodičů, od školy... ood těch zlých lidí...
Víc než rok je to, co jsem naposledy zveřejnila básničku, či nějaký rým. Kde se poděla má múza? Kde se poděly ty desítky útržků sepsaných do mobilu za noc? Všechno je pryč. Nesnažím se už ani nic vymýšlet... Možná snad proto, že když člověk nemá trápení, není tak zahloubán sám do sebe a veselé básničky nikoho nezajímají...
dobrej článek ;)