Od malička nesnáším, když jsem nucena si říkat o peníze. Ať už do školy, pro vlastní potřebu nebo na cokoliv jiného. Příjde mi to... Jaké vlastně? Ponižující? U nás doma je to tak, každý si dělá co chce, nikoho navíc neřeší, proto se také neustále hádáme. Příjde mi ponižující, když po dni promlčeném, musím za někým a říct co potřebuji. Co nadělám, nejsem ještě výdělečná osoba.
Ovšem...
Co je ještě horší...
V posledním měsíci jsem byla trošku donucena sebou, mou leností učit se, dělat ze sebe šaška v podobě tří královen. V době vyučování samozřejmě, jinak by mě do toho nikdo nedonutil. Kývla jsem na to celkem s nadšením. Plánem bylo vybrat přibližně 5 stovek, pak zalést do kavárničky na teplou čokoládu a těšit se životu. Jednoduché. Ne až tak. Vyšly jsme nahastrošené do těch bílých zástěr, na hlavě papírové (obrovské papírové) čepice, už nějaký ten rok staré (probůh nedělají pro charitu jenom takoví ti zablešení "lidé"? ). Chcalo. To nám opravdu na náladě nepřidalo. Abych řeklu pravdu, z mé nejvíce pozitivní kamarádky se stala běsnící "zrůdička", která nám otloukala naše sebelítostivé myšlenky dost o hlavu,
jakoby nestačilo, že si to o sobě myslíme s přátelkou ze třídy už tak. Myslíme to, že jsme totálně těpnuté, když v takové fujanici a dešti jsme ochotné dělat charitu. Dobrá, to bych zkousla, ale zkuste si oslovovat úplně cizí lidi v takovém počasí? Byl by někdo z vás ochoten třem zmoklým holkám zastavit a přispět k vysněné pětistovce, po které nás čekala odměna, i za cenu toho, že bude moknout o nějakou tu sekundu navíc? Ne. Sama bych to neudělala, sama se takovým lidem, co "žebrají" (no hodilo by se to napsat bez uvozovek) na ulici, po nás už tak zchudlých studentech peníze? Vždycky sklopím halvu, nebo se koukám jinam, jen abych nemusela takového člověka odmítat. Já jakožto člověk jsem docela necita. No na jednu stranu jsem strašně přecitlivělá, ale na druhou stranu nejsem vůbec ochotná.
Tak jsme bloudili městem asi půl hodinu, aniž bychom nějak moc lidí oslovily, aniž bychom dostaly nějaký příspěvek. Během pár minut se nám čepice zkroutily do neidentifikovatelného tvaru, déšť po nás stékal. Z vlasů nám teklo, z těch bílých zástěr jakbysmet. V dopoledních hodinách, ať se to zdá divné (nezdá, fakt, že ne), nikde nikdo nebyl. Alespoň nám to tak přišlo. Nezjevil se žádný anděl, co by nám do kasičky přišpěl nějakou slušnou částkou. A tak, jako pravé zrůdičky nastražené pro dobrou věc, jsme se jako první pustily do prastaré babičky. Neodmítla. Ovšem bylo mi jí tak líto, když ty drobáky tahala z peněženky, jako bych ji okrádala. Ne, tohle není nic pro mě. Dělat něco pro dobrou věc, ale při tom "okrádat" jiné...
Nejhorší na tom všem bylo odmítnutí. Odmítnutí od těch lidí, o kterých jste to vážně nečekali. Od těch, co vypadali celkem na úrovni, od těch, které by pár korunek opravdu nezabilo. Jeden chlap po nás dokonce žádal devadesát korun na lékaře. Měly jsme toho tak akorát po krk, udělaly jsme strategický krok, zašly do naší obrovské školy, kde je bezmála šedesát pedagogů. Díky za ně. Horká čokoláda byla zachráněna...
Aby žebrání nebylo málo...
Každé úterý mám na devět, jelikož z jistého důvodu nemohu mýt tělocvik. Na chodbě mě vyčmuchala jedna paní profesorka. Nedávno jsem se zapojila do školního časopisu, v němž budu asi dělat grafický vzhled. Vrazila mi pár nových čísel do ruky a prodávej holka... Bylo to tu zas... Hodit mašli...
Omlouvám se za překlepy, nechtělo se mi to po sobě číst. :)
Skyletta | 
Salala | 
Krásná reportáž, docela jsem si tě jako ve filmu představil a pobavil se. :D
Mně zase připadá, když u mne kupují malé děti, jako bych je okrádal. Obvykle jsem jim dával aspoň slevu, což nelibě nesla moje ex. Prý mají prachaté rodiče a tak platí. Znám ty pocity.