Říjen 2012

Fotofilie....

28. října 2012 v 15:39 | Mysteria (Hysteria) |  Fotky "umělecké"
Fotofilie...Nemoc nebo zábava? Jsem pro to druhé. Znáte snad lepší zábavu, než lítat po sklepě bosky kvůli samospoušti? Já taky ne. Každopádně radši bosky než na těch "štoklách"...
Po přibližně 12 letech jsem pocítila potřebu změny. Za vlast padly mé vlasy. Možná pod nátlakem mého šťastného období, možná pod nátlakem mých přátel.
Fouká mi na krk, brrr.....


Když jsem na kamarádčině půlkoloně svému neznámému tanečníkovi řekla o tom, že mi mí známí ze srandy říkají "Malá mila sadistická mrcha" poodstoupil, čím to asi bude? :D (Ale vrátil se.)

Zimu si nepřipouštíme, smůla...

28. října 2012 v 14:33 | Mysteria (Hysteria) |  Byla jsem, viděla jsem...
V počítači se mi nahromadila za léto spousta fotek a zážitků.

Poprvé v životě jsem jela sama na koni. Je to neskutečná paráda! Až na to, že mě Pamela nechtěla poslouchat v "zastavování", párkrát si mě málem přehodila přes krk, když mi bránila v tahání otěží (nebo jakže se tomu nadává). Je to neskutečný pocit... Jet tak vysoko a "splývat" s tím zvířetem. Jelikož mám strach z výšek (zkuste tvrdit, že to výška není!), byl to pro mě tak trošku adrenalin.



Z "Ostravačky" Pražačkou snadno a rychle...

27. října 2012 v 16:36 | Mysteria (Hysteria) |  Byla jsem, viděla jsem...
Z Ostravačky Pražačkou snadno a rychle? Jak by také ne, když celých 6 dní pulsujete z jednoho kraje Prahy do druhého. Pomalu si začínáte zvykat na věčně nacpané MHD, žduchanice a nesnesitelné "viď", které se ani po 6-ti dnech nestává snesitelným. Vycvičíte si uvnitř sebe nějaký sensor na volná místa, takže si cca po prvním uchozeném a zmáhajícím dni sednete snad vždy.

Airfare- Sorry baby

V Praze jsem byla koncem prosluněného (tedy v Praze prosluněného, tu u nás na východě spíše prochcaného) září se školou.
Celý výlet se nesl v nehorázném tempu. Chodili jsme pomalu od nevidím do nevidím (ne, opravdu si nestěžuji, byl to úžasný výlet :)), což v realitě značí asi od 8 ráno od snídaně do 6 večer do večeře, poté s pauzičkou na převléknutí se na kolejích a poté to samé asi do půl 1-2 ráno. Našim typickým znakem bylo, že jsme usínali a spali prakticky na každém místě, možném i nemožném. Praha je přeci krásná i v noci. Také, že ano, ale čeho je moc, toho je příliš. Nedokáži si představit strávit tam pouze 3 dny, což máme ve školním řádě také povoleno a ne i celý svátek a víkend. Jaké tempo by bylo pak? Připadala jsem si jako feťák, věčně nadopovaná prášky od bolesti, holt jsem to já jenom hrdý revmatik, který se nechce vyřadit z kolektivu a školních výletů, jak tomu bylo do teď.
Není moc příjemné nezažít ani jeden ze 3 lyžařských kurzů nebo dvě Prahy na základce. Těžce jsem to nesla...


Tak tedy zpět k Praze.
Možná to bylo tím sluníčkem, možná tou architekturou, ale byla jsem unešena... Každopádně to bylo těma dlažebníma kostkama, jak já je miluju.
Prošli jsme co se dalo. K tomu nej asi bude patřit to, že jsme se dostali do prezidentského pokoje v národním divadle, kde se podle paní průvodkyně nemůže nikdo dostat. Dostali jsme to jako odměnu za půlhodinové čekání, kvůli kterému jsme museli i zkrátit prohlídku, neboť nás čekal ještě muzikál Pomáda v divadle Kalich. Poté také exkurse na Ruzyňském, pardon Havlově letišti, kdy jsme asi dvě hodiny jezdili po runwayi (Jak se to píše česky?). Jelikož jsem nikdy neletěla letadlem, ne, nebyla jsem ani u moře, tak to byl pro mě zážitek. Vidět vzlétat letadlo z pár metrů. Líbilo se mi to, možná i proto, že jsme celé dvě hodiny mohli sedět, což po náročném prvním dni, kdy jsme prošli celé Nové Město, Letnou a mnohem víc, bylo jako výhra v loterii. Navštívili jsme i Technické Muzeum, které má neuvěřitelně pohodlné gauče a super bufet/cukrárnu v mínusovém patře. No dobře, abych nebyla za úplněho povaleče, miluji staré autíčka a taktéž se mi líbila místnost s historií tisku a fotografií. Asi nejvíce unešena jsem byla ze Žižkovského vysílače. Krásný výhled, super nasvětlené místnosti a parádní houpací koule jako křesla.
Nebo taková večerní procházka na Vyšehrad. "Děcka sejdeme se u těch soch v parku, kolem kterých jsme šli včera." S mojí milovanou kamarádkou jsme šly svým tempem, neboť jako revmatik jsem opravdu už nevládla. Došly jsme do parku k sochám a nikde nikdo... Dvě holky samy uprostřed Prahy v noci. Krásné... Naštěstí za námi šel ještě spolužák a vzpomněl si na vyhlídku poblíž a opravdu... Vyhlídka byla krásně zašitá, asi bychom to hledaly marně. Naštěstí nám štěstí přálo.

Dalším takovým našim zážitkem bylo, když nám dal pan profesor rozchod u orloje s tím, že se sejdeme na Václaváku. Mám skvělý orientační smysl, ale tady u nás a ne někde v Praze.
Šly jsme a jediné na co jsem se zmohla bylo: "Ale já netrefím na Václavák." Kamarádka mi jenom přikývla, jsme si v hodně věcech hodně podobné, co ovšem následovalo o dalších 5-10 sekund dál..."Ale my jsme na Václaváku." V tu chvíli jsme byly šílené štěstím a šílené i bez štěstí, prostě jsme se smály na celé kolo, cizinci nás měli asi za blázny, ale to my je taky po tom, co mi jeden z cizinců vrazil do ruky iPod nebo něco na ten princip a místo, aby se nechal vyfotit s Národním Muzeem nebo sv. Václavem, chtěl vyfotit s holuby....

Fall Out Boy- Thnks fr th Mmrs
(doporučuji pustit až po rozkliknutí perexu)


Čím dál víc vzpomínám, tím víc jsem s výletem spokojená, pořád jenom píšu, jak bylo všechno nejlepší, safra...
Ale vím, co příště určitě navštívím... Bobovou dráhu, kde jsme s kamarádkou jely rychlostí 50km/h a krásně se vysypaly v poslední zatáčce a spálily si kolena na kalhotech, ale stálo to za to. Miluji ten vítr ve vlasech...
Víc už Vás zatěžovat nebudu, byli bychom tu ještě hodně dlouho. Musím dodat je, že každému přeji takový výlet, jaký jsme měli my. :)

Tak a teď Vás čeká menší zahlcení fotkama (možná, že to nakonec vzdám a nedám tu všechny, uvidíme). (Nějak mi v tuto chvíli nejdou vidět v článku všechny fotky, no snad se to časem nějak poddá, kdyžtak galerie...)