Srpen 2014

Pojďme přespat pod širákem u Vltavy...

23. srpna 2014 v 0:18 | L. (Hysteria) |  deník
Spali jste někdy pod širákem? V Praze? U Vltavy? Já ano.

Ten den jsme hráli asi do půl 3 ráno na kytary, v bytě. Nakonec jsme usoudili, že bychom třeba mohli obyvatele bytu/domu rušit, jelikož jsme i dosti hlasitě zpívali. Pojďme ven.

OTK

"Přespěme pod širákem!" Napadlo ho. Nevím, jestli to vůbec myslel vážně.
"Jo! Já nikdy nespala pod širákem a když nepočítám stan v Chorvatsku, tak ani ve stanu." Každopádně já byla nadšená. Asi za to mohlo špatné psychické rozpoložení, tramín a to, že nic není tak špatný nápad, aby nestál alespoň za pokus.
"Tak to musíme!" Usoudil. Asi se mu líbilo i mé naivní nadšení pro věc.
"Jo!" A konečně. Po nějaké době přemlouvání třetího, jsme se začali balit spacáky a karimatky.
"To je blbý nápad, už dlouho jsem si neříkal, že dnešní den může být můj poslední." Neodpustil si třetí.

Jak donutit vlak stát... Praha /1

1. srpna 2014 v 13:00 | L. (Hysteria) |  deník
Byla jsem v Praze, ze které si vezu spoustu zážitků, které bych si ráda zapamatovala na nějakou tu chvíli, a proto budu obtěžovat vás.

Ella Fitzgerald- Chew chew chew


Den před mým odjezdem do našeho hlavního města jsem byla pozvána na místní oslavu narozenin kamaráda, za kterým jsem jela. Což mě samo o sobě vyděsilo. Zapomněl snad, že za ním mám přijet? Bude tam? Budu mít kde nocovat a s kým trávit dny? Objednával mi jízdenky, takže věděl, kde sedím a sám si tedy mohl objednat i sedadlo vedle mě. Tušila jsem to, ale i tak jsem byla nervózní a lehce ve stresu.

Po velmi náročné oslavě jsem se vzbudila nečekaně brzy. Asi tím natěšením, že se konečně někam podívám, sama, budu si moct dělat co chci (alespoň částečně).

Taťka mě odvezl na vlakové nádraží dost s předstihem. Mám ráda, když mám čas a nemusím pak zmatkovat. Tím se ovšem moc neřídí kamarád... Asi 15 minut před odjezdem mi volal, že jede vlakem, který má dojet na nádraží 12:16 a ten náš odjíždí 12:17 a že neví, zda nebudou mít zpoždění. Dal mi docela zásadní úkol- domluvit se se stewardy, ať na něj počkají a pokud to nepůjde, dát echo, že pojede jinak, že na něj pak v Praze 15 minut počkám. Jsem stresař. Napoprvé jsem mu téměř nerozumněla, protože zrovna něco hlásili, takže mi to chudák musel říct ještě jednou... Začala jsem vyšilovat, ale odhodlala se k činům. Vlak už stál na bočním nástupišti, jelikož zde svou trasu začínal, šla jsme si odložit věci. Chvíli jsem chodila kolem a vybírala stewardku. Stewardi tam ohužel nebyli, s těma by to možná šlo jednodušeji, myslela jsem si.