Život je hořký, bohudík.. Radegast! - Články

Gympláci jsou nadlidi...?

Sat, 12 May 2012 02:49:37 +0200

Všichni říkají jak jsou originální, že nejsou žádné ubohé kopie kohosi, kdo "velí" naší generaci, kdo určuje trend. Ale takových lidí znám opravdu málo. Na základce to snad nebyl nikdo. Všichni jsme tak nějak proplouvali a vlastně se nesnažili být originální, něčím zaujmout. Šlo se hromadně s davem.

Náš krásný gympl, řekla bych, je plný prazvláštních individuí, které bych si dovolila označit za originální. Třeba mou drahocenou Sofanku nebo scene girl s hárem tvořeným tolika vlasy, kolik nemám snad ani chlupů na nohách.Tam už je to jiný "levl". Jestli je to nějakým tím vývojem osobnosti člověka, nevím. Nebo je to tím, že na gymplu se předpokládá, že jsou přeci jen o něco málo inteligentnější lidé, ale tím nechci tvrdit, že by to měli být nějací nadlidi....

V muzice také trsá většina na nějakého toho Spirita nebo jak že se to jmenuje, nebo kdo je to teď momentálně in. Za rok řekne tento posluchač "to je staré, co to posloucháš za sračky" a tím to pro něj hasne, najde si jinou přisprostlou tuc tuc hvězdu. Také né příliš originální...

Co to originalita je? Co sakra? Já za ni považuju vše, co mě na první pohled zaujme a je to neokoukané. Dnešní svět bych nazvala jednou velkou ironickou kopií čehosi, co nedokážu snad ani nazvat.

Na škole potkám milion lidí s mikinou z New Yorkeru s nápisem "WOW" nebo něco jí podobné. Prudce originální. Vlastně aniž si to uvědomujeme, chodíme všichni v uniformě složené z riflí a trika například z toho NY. Nač nosit ve škole školní uniformy. ( Asi jsem nezažila žádnou školu, která by uniformu nosila, tak mě napadá...)

Poslední dobou si snažím zakládat na tom, abych se alespoň trochu odlišila, zatím se mi to moc nedaří, ale už mě přestalo bavit být tou šedou myší. Chci být jiná... neokoukaná...

Paní Hysterie

O (ne)pomíjivosti citů a jiných kravinách...

Sat, 12 May 2012 02:20:44 +0200

Jsou dvě hodiny ráno, tma. Můj milý drahý mozek je pod vlivem čehosi čirého, co sic vím co je, ale jmenovat to nehodlám, ať si každý domyslí.

Připadám si psychicky vyčerpaná víc než obvykle. Víc jak měsíc a já si to "pořád nedávám". Nedokážu se s tím smířit. Dnes jsme měli rozlučkovou akci s kámoškou co letí na nějakou dobu do Ameriky a on tam byl. Jak jinak taky. Vždycky tam je. Seděl ob jedno ode mne a já měla sto chutí přeskočit kámoše a stulit se k němu. Vím, že už o mě nestojí, ale já kurva chtěla. A kurva jsem to neudělala. Mám přeci rozum. Vím, že bych všechno posrala ještě víc, než už to posrané je. Prostě si ho musím zakázat, ale jak? Vídám ho v reálu i ve snu, v mysli, prostě kdekoliv si umanu, tam je. Nevím jestli se sama trýzním úmyslně, nebo už se ze mě stal JEN psychopat...

Jednou příjde den, kdy si na mě počká a řekne: Miluji tě, vím o co jsem přišel, vrať se ke mě. A já mu skočím do náruče a dva dny se budem válet na louce. To jsem nemyslela vážně, ale kdo v to kdy nedoufal, že ano. Zasloužím si snad trest? Zasloužím si snad trpět a mít chuť vít (nebo výt? Teď vůbec nevím) na Měsíc opuštěním? Co dělat, když je člověk 7.5 měsíce zvyklý na pusu alespoň jednou týdně, na nějaké to obětí a kupu smsek? Zvyklý a natěšený na další venky. A najednou o to vše příjde a najednou si neví rady, co vlastně dělat, když 7 a něco měsíce zanedbával přátele a teď je v podstatě sám. 7 měsíců kašlal na všechny kolem kromě něho a teď doufal, že se vše vrátí. Ať už přátelé nebo on.

Když se zamiluju, je s se mnou konec. Buď jsem přehnaně šťastná a nebo řvu (brečím) zoufalstvím. A tak to jde do dne, kdy tak dva měsíce v kuse řvu. Pak se jakžtak vzpamatuju, ale nakonec řvu zas.

Pak se člověku chce jenom pít a dělat, že se nic neděje, ale zároveň v podnapilém stavu dělat věci, co by si ve střízlivosti nedovolil. Políbit bývalého a druhý den dělat, buď že se nic nestalo a nebo to svádět na chlast. A tak se to opakuje. Má opilost se většinou projevuje silnou depresí, kterou teď mám ovšem skoro pořád. Chci usnout jako šípková růženka a vzbudit se jen díky polibku.... Miluji polibky... Asi mám absťák...

Co na mysli, to na jazyku...

Tue, 24 Apr 2012 21:09:27 +0200

Ani jsem nestihla zaregistrovat, jak rychle se blíží 1. máj. Upozornila mě na to dnes reklama, už ani nevím jaká, ale naprosto mě dostala. Nejsem fanatik, co by vyžadoval bůhví co, ale tu pusu pod třešní jsem si přála. Měla jsem toho tolik naplánovaného. Ještě víc mne však odrovnává 2. května. Datum, určené náhodou nějakých krásných 7 měsíců dopředu.

"Naivní! Naivní! Naivní!", řve na mě můj mozek, nebo snad srdce?

A: "Myslíš, že se dočkáš?"

B: "Ne... Ale nepřestanu v to naivně doufat."

Poslední dobou se kvůli mě všichni hádají. Rozhádala jsem naši třídu na dvě půlky, rozhádala jsem jiné... A za všechno můžu já, ikdyž jsem usvědčována o opaku, nevěřím tomu. Vím co dělám, co mluvím, že si na držku nedávám kurva pozor... Co na mysli, to na jazyku.

Tak co, slavíte 1. květen polibkem?

Nějaký ten pátek stará fotka...

Vypnout pocity...

Sun, 22 Apr 2012 17:32:59 +0200

Ač mnohdy nadávám na název svého blogu, musím si přiznat, nerada, že mě vystihuje. Nyní bych ho však nazvala jinak. "Život-blbky".

V posledních dnech jsem přišla o to nejcennější, co jsem kdy měla. Příjdu si prázdná víc než obvykle. Nejradši bych se zkroutila do klubíčka, někde na rozkvetlé louce a nechala na sebe svítit sluníčko. Vypnout. Vypnout pocity, jak napsal... Jen ležet.

Myslím na to kudy chodím. Nejde přestat, asi se uzoufám, zničím.

Chci spoustu věcí vrátit zpět...

Chci zase žít.

Potřebuji objetí, potřebuji se vypovídat, potřebuji utěšit. Potřebuji ho zpět... Nebo se zblazním :D

Nejhorší jsou náhodná potkání a neuvěřitelné nutkání mu napsat. Nikdy nedodržím slib, že už nikdy...

Nějaký lék na rychlé vystřízlivění?

K tomu všemu jsem si odbyla 2,5 týdne v nemocnici. Všem přeji krásné jaro...

ČESKÝ ROZHLAS OSTRAVA- Mám toho tak nějak dost a moc...

Sat, 21 Apr 2012 12:18:23 +0200

Během těch posledních dvou měsíců se stalo tolik věcí, až se mi hnusí ten pocit, že bych je tu měla všechny vypsat, protože to by mohlo být na dýl.

27. února jsme byli s redakcí školního časopisu v ČESKÉM ROZHLASU OSTRAVA (přiznávám, velkým to je napsáno, protože nevím jak to napsat). Je to taková stará budova s krásnými schody. Přes hodinu paní Šuláková (redaktor šéf v rozhlasu) rozebírala naše dosavadní čísla časopisu. Pro mě, jakožto budoucího grafika březnového čísla to bylo dost poučné (hnusné to slovo), poněvaž většina vítek se týkala grafiky.

Páni všechno je to tak dávno, že mi to pomalu splývá.

Poté nás vzala na živé vysílání zpráv ve 3 hodiny. Když hodiny "odbily" 3-tí, spustila se znělka a od té chvíle jsme nesměli ani muknout, já s tou představou dusila záchvat smíchu, netuším proč, prostě jsem asi magor, kterému věta "A teď už ticho" prostě vtipná příjde... Zvláště proto, že jsme do té doby taky nicmoc nemluvili. Představa, že promluvit a být slyšena v rádiu byla tak... Chtělo se mi řvát! :D

Fotka focena mojí paní profesorkou, nejsem na ní

Řvát mi bylo dopřáno chvilku poté, co nám paní Šuláková umožnila nahrát rozhovor s ní u mikrofonu. Byla jsem z toho strašně nervózní, přeci jenom mluvit s cizím člověkem, s mou vadou řeci (neumím R) a koktáním občasným na veřejnosti. Teprve dnes, po skoro dvou měsících jsem si tu nahrávku poslechla, když jsem začala mluvit (mluvilo nás víc a na CDéčku mám všechny), vůbec mi nedošlo, že bych to mohla být já. Úplně jiný člověk. Prozradilo mě až představení se a to, že bylo cítit, že jsem hodně nervózní a neumím R. Co udělá kvalitní mikrofon. Ne foťák, na který se nahrává video :D

Ti lidi v rádiu, byli všichni tak strašně sympatičtí, v jejich povolání by asi měli být..

Bylo velice zvláštní vidět, jak to chodí v rádiu. Teď už se jenom podívat do televize a budu spokojená. :D

V této chvíli mám už měsíc v rukou mé první číslo časopisu. Ha! A budu se tím chlubit! A budu namyšlená a zlá!

Momentálně už nemám sílu psát další věci co se během té doby udály, možná večer.

Tímto dnem končí svět...

Thu, 01 Mar 2012 17:34:04 +0100

Tímto dnem končí svět...

To Vám byl poeta,

pomatený popleta.

Vydal se do světa,

psal věta nevěta.

Lidské mozky klamal,

dívkám srdce lámal.

Tak to dopadá,

když poeta,

vydá se do světa

a svět upadá.

Těžce dech popadá.

Mizí...

Kdo ho však postrádá?

Poslední kytka uvadá.

I ta havěť hmyzí,

jednoho dne zmizí.

Tímto dnem končí svět,

nemůžeš vzíti to zpět...

Ráda o sobě mluvím...

Thu, 16 Feb 2012 22:00:04 +0100

Ráda o sobě mluvím, asi jako každá baba.

Četla jsem si starý článek, ve kterém jsem se představila. Uvědomila jsem si, že se mnohé nezměnilo, ale chci to zkusit znovu, protože přepisovat to staré pořád dokola je pořád to stejné, potřebuji něco víc na úrovni gymplačky. (To určitě)

Vždycky jsem o sobě tvrdila, že jsem zlá bezcitná mrcha, která myslí jenom na sebe, ovšem dnes... V podstatě jsem hodná, jak na koho, jak kdy, ale úplná zákeřná zmije nejsem, ikdyž si říkám had (nevím jak jsem an to kdy došla, od jisté doby si se svou 150 km vzdálenou kamarádkou říkáme hadi, možná snad proto, že nás bolí pahýlky a nejraději bychom se plazily). Bezcitná nebudu, občas mám pocit, že jsem až přecitlivělá, lehce mě kdeco rozbrečí. Hlavně řev. Stačí na mne zvýšit hlas a jsem v... A na sebe už nemyslím. Myslím jenom na něho. Dobrá, myslím i na sebe.

Co se změnilo od posledního upravení mého původního "představení se"? Dostala jsem se na gymnázium, je to zajímavá změna prostředí. Učení mi ani nevadí. Ti lidé jsou však zajímaví. Jiní. Měli jsme třídu, ve které jsem se pořádně neměla s kým bavit, neměla jsem je ráda. Teď kdybych si měla vybrat 4 lidi s sebou na opuštěný ostrov, nevěděla bych koho. Mám je ráda. Změna je život, tato se zdá zatím jako přívětivá. Zbožňuji svou angličtinářku. Od té doby mám ráda i angličtinu, ne že bych jí rozuměla nějak o moc více, ale už to není ta otrava. Navíc každý týden v šesti hodinách dávky jí. Jazyková třída. Učím se španělsky. Zvláštní jazyk.

Co se změnilo dál? Konečně už nejsem ta holka, co je odkázána pouze na berle. 1. září jsem si prostě řekla, že se své nové třídě nepředstavím jako ta oberlená, nechtěla jsem, aby si mě všimli jen a pouze podle tohoto poznávacího znaku... a od té doby jsem si uvědomila, že to bez berlí jde i celý den a tak jsem je za celé své "působení" na gymplu měla pouze jednou. Někteří stále ani netuší. Ikdyž chodím jak chodím... Divně :D Ale podle jedne nejmenované osoby prý roztomile :D

Konečně jsem se v posledních 14-ti dnech naučila bruslit. No naučila, prostě dokážu na tom stát a jakštakš jet :) Chjo, já bych tak sportovala. Já bych tak ráda dělala tolik věcí, ale nemohu se nějak odhodlat. Chtěla bych zpívat, ale nemyslím si, že mám hlas nějak úchvatný. Kdysi jsem zpívala, někdy v šesté a sedmé třídě, ale to je už dávno.

Od začátku února také začínám dělat do školního časopisu, budu grafik a mou pracovní náplní bude kompletace časopisu. Mohu se zapojit i v psaní článků, ala toho se docela bojím. Jako grafik budu upravovat článek do sloupců, rozvrhovat stránku, vytvářet přebal. Těším se, ikdyž jsem nikdy nic takového nedělala, jen jsem si to předběžně zkoušela, beru to jako výzvu. Díky této práci mi bude 27. února umožněna návštěva českého rozhlasu v Ostravě. Jsem zvědavá. Vždycky jsem chtěla být novinářka.

Co dál... Včera to bylo přesně půl roku co mám přítele. (Nebudu psát, jak ho strašně moc miluji, myslím, že po Valentýnu máte těch serepetiček už dost).

Poslední dobou poslouchám pořád dokola Adele- Rolling in the deep (ale kdo ne, že) a Coldplay- Paradise (na to se perfektně bruslí ruku v ruce s kamarádkou za "zpěvu")

Jinak zbožňuji Kurta Cobaina (ikdyž už miláček není), červenou a zelenou barvu, kytary a kytaristy vesměs, taky blonďáky, ikdyž žádného nemám :D, zelí, papírníctví a výtvarné potřeby všeobecně, ráda zpívám při fénování vlasů. Jsem fotofil, muzikofil, serialofil (Ulice, Pretty little liars), Sofíčkofil (miluji tu holku), Hadofil (moje nejoblíbenější přítelkyně), Terezkofil a Kubíčkofil....

Proti všem- z pohledu tří královen...

Tue, 31 Jan 2012 21:35:45 +0100

Od malička nesnáším, když jsem nucena si říkat o peníze. Ať už do školy, pro vlastní potřebu nebo na cokoliv jiného. Příjde mi to... Jaké vlastně? Ponižující? U nás doma je to tak, každý si dělá co chce, nikoho navíc neřeší, proto se také neustále hádáme. Příjde mi ponižující, když po dni promlčeném, musím za někým a říct co potřebuji. Co nadělám, nejsem ještě výdělečná osoba.

Ovšem...

Co je ještě horší...

V posledním měsíci jsem byla trošku donucena sebou, mou leností učit se, dělat ze sebe šaška v podobě tří královen. V době vyučování samozřejmě, jinak by mě do toho nikdo nedonutil. Kývla jsem na to celkem s nadšením. Plánem bylo vybrat přibližně 5 stovek, pak zalést do kavárničky na teplou čokoládu a těšit se životu. Jednoduché. Ne až tak. Vyšly jsme nahastrošené do těch bílých zástěr, na hlavě papírové (obrovské papírové) čepice, už nějaký ten rok staré (probůh nedělají pro charitu jenom takoví ti zablešení "lidé"? ). Chcalo. To nám opravdu na náladě nepřidalo. Abych řeklu pravdu, z mé nejvíce pozitivní kamarádky se stala běsnící "zrůdička", která nám otloukala naše sebelítostivé myšlenky dost o hlavu,

jakoby nestačilo, že si to o sobě myslíme s přátelkou ze třídy už tak. Myslíme to, že jsme totálně těpnuté, když v takové fujanici a dešti jsme ochotné dělat charitu. Dobrá, to bych zkousla, ale zkuste si oslovovat úplně cizí lidi v takovém počasí? Byl by někdo z vás ochoten třem zmoklým holkám zastavit a přispět k vysněné pětistovce, po které nás čekala odměna, i za cenu toho, že bude moknout o nějakou tu sekundu navíc? Ne. Sama bych to neudělala, sama se takovým lidem, co "žebrají" (no hodilo by se to napsat bez uvozovek) na ulici, po nás už tak zchudlých studentech peníze? Vždycky sklopím halvu, nebo se koukám jinam, jen abych nemusela takového člověka odmítat. Já jakožto člověk jsem docela necita. No na jednu stranu jsem strašně přecitlivělá, ale na druhou stranu nejsem vůbec ochotná.

Tak jsme bloudili městem asi půl hodinu, aniž bychom nějak moc lidí oslovily, aniž bychom dostaly nějaký příspěvek. Během pár minut se nám čepice zkroutily do neidentifikovatelného tvaru, déšť po nás stékal. Z vlasů nám teklo, z těch bílých zástěr jakbysmet. V dopoledních hodinách, ať se to zdá divné (nezdá, fakt, že ne), nikde nikdo nebyl. Alespoň nám to tak přišlo. Nezjevil se žádný anděl, co by nám do kasičky přišpěl nějakou slušnou částkou. A tak, jako pravé zrůdičky nastražené pro dobrou věc, jsme se jako první pustily do prastaré babičky. Neodmítla. Ovšem bylo mi jí tak líto, když ty drobáky tahala z peněženky, jako bych ji okrádala. Ne, tohle není nic pro mě. Dělat něco pro dobrou věc, ale při tom "okrádat" jiné...

Nejhorší na tom všem bylo odmítnutí. Odmítnutí od těch lidí, o kterých jste to vážně nečekali. Od těch, co vypadali celkem na úrovni, od těch, které by pár korunek opravdu nezabilo. Jeden chlap po nás dokonce žádal devadesát korun na lékaře. Měly jsme toho tak akorát po krk, udělaly jsme strategický krok, zašly do naší obrovské školy, kde je bezmála šedesát pedagogů. Díky za ně. Horká čokoláda byla zachráněna...

Aby žebrání nebylo málo...

Každé úterý mám na devět, jelikož z jistého důvodu nemohu mýt tělocvik. Na chodbě mě vyčmuchala jedna paní profesorka. Nedávno jsem se zapojila do školního časopisu, v němž budu asi dělat grafický vzhled. Vrazila mi pár nových čísel do ruky a prodávej holka... Bylo to tu zas... Hodit mašli...

Omlouvám se za překlepy, nechtělo se mi to po sobě číst. :)

Fotky ryze neryzí...

Mon, 02 Jan 2012 21:10:01 +0100

( Ne, nechci psát komentář k fotce, ke které nemám co říct, snad jen to, že jsem u toho mrzla a trpěla skákání po mé osobě mým drahoceným psem, který nerozumí umění :D A nesnáší můj stativ :D)

Můj roční pán PES...

Mon, 02 Jan 2012 19:26:05 +0100

Není to dávno, je to pouze asi 5 dní zpět, bylo to 28. prosince 2011, kdy se z mého psiska stal pán PES.

Příjde mi až neskutečné, ja kto vlastně všechno uteklo. Vzpomínám si na březen, kdy jsme si drahouška přivezli. Bylo to takové malé nic, do auta pod nohy u spolujezdce se to vešlo... :D

Myslela jsem si, že s tím rokem zmoudří, ale kdeže...

Slovo přebírá Max

Haf, kdyby vám má panička (ta megera co po mě pořád řve) tvrdila, že jsem zlobivý... Haf... Vůbec to není pravdou. Nemohu za to, že chci býti se všemi psy kamarád. Haf. Že chci k nim co nejblíže. Haf. že rád běhám a tahám paničku. Haf. Že rád "plavu" v blátě a že rád skáču na lidi. Haf. Jsem jenom pes! HAF!

GaGaGa (bez Lady)...

Mon, 02 Jan 2012 18:46:07 +0100

Je tolik barev. Ách! Dá se tak krásně kombinovat. Ách!

Avšak vzniká dilema, jestliže máte vodovky, které obsahují těch barviček třicet. Ách!

GaGaGa (bez Lady)

Poprosincová klasika...

Mon, 02 Jan 2012 18:21:39 +0100

Jak strašně ráda bych prohlásila, že tyto Vánoce byly jedinečné a tak nevšední, ovšem opak je pravdou, jako obvykle, možná až na to, že doma bylo podstatně méně hádek. Díky bohu, alespoň na svátky byl klid :D. Až na výjimku, kdy se můj drahocený pan otec rozhorlil u hry a řval na celé kolo. Aspoň mám jistotu, že jsem jeho, jsem stejná jako on, musím prostě vyhrát. Problémem je jen to, že vyhrát může jen jeden, že ano. To je pak zle.

Doufám, že jak na nový rok, tak po celý rok. To by se mi totiž líbilo... Možná bych oželela to rozvařené file, otřes o půl páté ráno, kdy se člověk cítí, jako by mu padal barákna hlavu a poličky těsně nad postelí s ním a taky dusno u snídaně (nesnáším hromadné snídaně, nesnáším snídaně všeobecně).

Ocitám se v prvním roce, kdy mě neomezuje žádné předcevzetí. Jíháá! Holt vedu téměř dokonalý život, který bych nerada měnila. Až se divím, nejsem zrovna z těch, co by byli nějak extra skromní. Nejsem skromná a není důvod to o sobě tvrdit.

A že by se měla udělat za rokem nějaká účtárna?

Rok 2011 byl pro mě rokem jako na houpačce. Ale vesměs jsem byla nahoře, proč se taky litovat. I přesto, že o tom zrovna tento blog nesvědčí. Našla jsem si přítele, dostala se na školu, nezlomila si pahýly... U mě dobrý... :)

VÍTEJTE V ROCE 2012!

Udělat z tragedie komedii...

Thu, 22 Dec 2011 13:53:01 +0100

Už vím co je nejhorší věc na světě. Je to to, když se vám váš přítel ( zde mysleno jako kamarádka/kamarád) mění před očima v nevyzpytatelného, bezohledného netvora. Člověka, kterého byste nejraději bacili lopatou po hlavě. Nebo mu hodili ten dárek, co pro něj máte v tašce, do ksichtu, ať si uvědomí, že na tom světě není sám. Vesměs nevím, jestli je mi to vlastně líto, ale asi je. Poněvaž jak se tak kouknu kolem sebe, kromě svého pána a rodiny už moc přátel nemám. Nevím, jestli jsem tak náročná, tak nespolečenská a nebo tak špatná.

Jak řekl můj pán:

"Tak to je její chyba, že je jako pejsek, ale až ji ta blondska nekoupí ani granulky... No ta se bude divit"

No nemilovali byste ho? :) Udělat z "tragedie" komedii, to umí jenom on :)

Zlý pán Nejistotan...

Mon, 12 Dec 2011 21:34:01 +0100

Jsem žárlivá holka. I přesto, že nemám na co žárlit, žárlím. Na cokoliv. Často to nazývám závistí, ale jen já vím, že to není její pravé jméno. Snad nemám na co žárlit, nemám, vím to, ale "závidím" lidem, kteří s Tebo utráví čas. Pořád přemýšlím nad tím, jak Tě od sebe odrazuju, jak jsem zlá, jak se chovám jak naprostý idiot. Vím, že mám spoutu chyb, a proto jsem tak nejistá, myslím...

Aneb Přišla jsem na to, jak se dá zbavit chlapa za den a míň. Bohužel o to nestojím, chci opak, chci s ním být na vždy, snad... Miluji ho, snad to bude stačit...

Poslední chvíle podzimu...

Thu, 01 Dec 2011 17:57:58 +0100

Chce se mi spát, jak se mi sakra chce spát!

Miluji černobílé fotky...

Princeznou snadno a rychle...

Sun, 27 Nov 2011 13:34:05 +0100

První čtvrtletí na gymplu za mnou, příjde mi až neuvěřitelné, že nemám na svém kontě žádnou trojku a horší známky. Sice čísté jedničky vlastním jenom z výtvarky, španělštiny a držte se... z chemie, které vůbec nerozumím, ale písemky (hora písemek) mi vychází. Asi by se tomu dalo říkat štěstí. Nevím jestli nás tak šetří a nebo jsem tak dobrá (věřme tomu druhému). Jak to bude dál, jsem zvědavá. Mám tu školu docela ráda, rozhodně lepší než základka.

Stává se ze mě docela uzavřený člověk. S lidma si nemám co říct a tak nač tlachat nad stokrát omletými tématy? Radši mlčím. Je mi to jedno. (Není, ale tvařme se, že ano.) Stačí mi můj princ. Co víc si přát. Strašně ráda bych s ním chtěla vypadnout někam za hranice, kde bych ho měla jenom sama pro sebe (jsem lakomá). Zůstat tam, ležet, nic nedělat, neříkat. Chci klid od rušného světa, od rodičů, od školy... ood těch zlých lidí...

Víc než rok je to, co jsem naposledy zveřejnila básničku, či nějaký rým. Kde se poděla má múza? Kde se poděly ty desítky útržků sepsaných do mobilu za noc? Všechno je pryč. Nesnažím se už ani nic vymýšlet... Možná snad proto, že když člověk nemá trápení, není tak zahloubán sám do sebe a veselé básničky nikoho nezajímají...

Pan Mráz...

Thu, 03 Nov 2011 15:59:52 +0100

Přišel jakoby nic, nikoho se na nic neptal, neklepal. Vrazil k nám nezván, kdo o něj stál? Nikdo, on však odejít nehodlá...

07:40

I need a dollar....

Tue, 01 Nov 2011 21:26:56 +0100

Miluju peníze, chci peníze, nemám peníze...

Co má dělat člověk, který je někdy rád, že stojí na nohách za brigádu? Padá roznášení letáků, servírka, venčení psů. Miluji psy.

Nesnáším děti-> padá hlídání dětí.

Netuším jak vyžiji s blížícími se Vánoci, blížící se oslavou mých přátel s přibližně 4 stovkami. Neumím šetřit. Chci, ale prostě neumím. Chtěla bych si našetřit na zrcadlovku, na výlet do Anglie... Na spoustu nepopsatelně úžasných věcí. Ale...

Jakou brigádu máte vy? Nevíte o nějaké?

I need a dollar, dollar, dollar is what I need....

Podzimní cvakance...

Fri, 28 Oct 2011 19:35:58 +0200

Mám ráda prosluněný podzim, mám ráda mamčin foťák, mám ráda focení, mám ráda jeho...

Z řůže trnem, probodnuto srdce mé jest.

Moucha sem a moucha tam...

Fri, 28 Oct 2011 17:43:55 +0200

Pár fotek, aneb fotit se dá vše :)

Pohled ze střešního okna. Takové hromadné pohřebiště much, a že jich tam bylo...