deník
Sobota v 2:49 | Mysteria
Všichni říkají jak jsou originální, že nejsou žádné ubohé kopie kohosi, kdo "velí" naší generaci, kdo určuje trend. Ale takových lidí znám opravdu málo. Na základce to snad nebyl nikdo. Všichni jsme tak nějak proplouvali a vlastně se nesnažili být originální, něčím zaujmout. Šlo se hromadně s davem.
Náš krásný gympl, řekla bych, je plný prazvláštních individuí, které bych si dovolila označit za originální. Třeba mou drahocenou Sofanku nebo scene girl s hárem tvořeným tolika vlasy, kolik nemám snad ani chlupů na nohách.Tam už je to jiný "levl". Jestli je to nějakým tím vývojem osobnosti člověka, nevím. Nebo je to tím, že na gymplu se předpokládá, že jsou přeci jen o něco málo inteligentnější lidé, ale tím nechci tvrdit, že by to měli být nějací nadlidi....
V muzice také trsá většina na nějakého toho Spirita nebo jak že se to jmenuje, nebo kdo je to teď momentálně in. Za rok řekne tento posluchač "to je staré, co to posloucháš za sračky" a tím to pro něj hasne, najde si jinou přisprostlou tuc tuc hvězdu. Také né příliš originální...
Co to originalita je? Co sakra? Já za ni považuju vše, co mě na první pohled zaujme a je to neokoukané. Dnešní svět bych nazvala jednou velkou ironickou kopií čehosi, co nedokážu snad ani nazvat.
Na škole potkám milion lidí s mikinou z New Yorkeru s nápisem "WOW" nebo něco jí podobné. Prudce originální. Vlastně aniž si to uvědomujeme, chodíme všichni v uniformě složené z riflí a trika například z toho NY. Nač nosit ve škole školní uniformy. ( Asi jsem nezažila žádnou školu, která by uniformu nosila, tak mě napadá...)
Poslední dobou si snažím zakládat na tom, abych se alespoň trochu odlišila, zatím se mi to moc nedaří, ale už mě přestalo bavit být tou šedou myší. Chci být jiná... neokoukaná...
Paní Hysterie
Sobota v 2:20 | Mysteria
Jsou dvě hodiny ráno, tma. Můj milý drahý mozek je pod vlivem čehosi čirého, co sic vím co je, ale jmenovat to nehodlám, ať si každý domyslí.
Připadám si psychicky vyčerpaná víc než obvykle. Víc jak měsíc a já si to "pořád nedávám". Nedokážu se s tím smířit. Dnes jsme měli rozlučkovou akci s kámoškou co letí na nějakou dobu do Ameriky a on tam byl. Jak jinak taky. Vždycky tam je. Seděl ob jedno ode mne a já měla sto chutí přeskočit kámoše a stulit se k němu. Vím, že už o mě nestojí, ale já kurva chtěla. A kurva jsem to neudělala. Mám přeci rozum. Vím, že bych všechno posrala ještě víc, než už to posrané je. Prostě si ho musím zakázat, ale jak? Vídám ho v reálu i ve snu, v mysli, prostě kdekoliv si umanu, tam je. Nevím jestli se sama trýzním úmyslně, nebo už se ze mě stal JEN psychopat...
Jednou příjde den, kdy si na mě počká a řekne: Miluji tě, vím o co jsem přišel, vrať se ke mě. A já mu skočím do náruče a dva dny se budem válet na louce. To jsem nemyslela vážně, ale kdo v to kdy nedoufal, že ano. Zasloužím si snad trest? Zasloužím si snad trpět a mít chuť vít (nebo výt? Teď vůbec nevím) na Měsíc opuštěním? Co dělat, když je člověk 7.5 měsíce zvyklý na pusu alespoň jednou týdně, na nějaké to obětí a kupu smsek? Zvyklý a natěšený na další venky. A najednou o to vše příjde a najednou si neví rady, co vlastně dělat, když 7 a něco měsíce zanedbával přátele a teď je v podstatě sám. 7 měsíců kašlal na všechny kolem kromě něho a teď doufal, že se vše vrátí. Ať už přátelé nebo on.
Když se zamiluju, je s se mnou konec. Buď jsem přehnaně šťastná a nebo řvu (brečím) zoufalstvím. A tak to jde do dne, kdy tak dva měsíce v kuse řvu. Pak se jakžtak vzpamatuju, ale nakonec řvu zas.
Pak se člověku chce jenom pít a dělat, že se nic neděje, ale zároveň v podnapilém stavu dělat věci, co by si ve střízlivosti nedovolil. Políbit bývalého a druhý den dělat, buď že se nic nestalo a nebo to svádět na chlast. A tak se to opakuje. Má opilost se většinou projevuje silnou depresí, kterou teď mám ovšem skoro pořád. Chci usnout jako šípková růženka a vzbudit se jen díky polibku.... Miluji polibky... Asi mám absťák...
22. dubna 2012 v 17:32 | Mysteria
Ač mnohdy nadávám na název svého blogu, musím si přiznat, nerada, že mě vystihuje. Nyní bych ho však nazvala jinak. "Život-blbky".
V posledních dnech jsem přišla o to nejcennější, co jsem kdy měla. Příjdu si prázdná víc než obvykle. Nejradši bych se zkroutila do klubíčka, někde na rozkvetlé louce a nechala na sebe svítit sluníčko. Vypnout. Vypnout pocity, jak napsal... Jen ležet.
Myslím na to kudy chodím. Nejde přestat, asi se uzoufám, zničím.
Chci spoustu věcí vrátit zpět...
Chci zase žít.
Potřebuji objetí, potřebuji se vypovídat, potřebuji utěšit. Potřebuji ho zpět... Nebo se zblazním :D
Nejhorší jsou náhodná potkání a neuvěřitelné nutkání mu napsat. Nikdy nedodržím slib, že už nikdy...
Nějaký lék na rychlé vystřízlivění?
K tomu všemu jsem si odbyla 2,5 týdne v nemocnici. Všem přeji krásné jaro...
21. dubna 2012 v 12:18 | Mysteria
Během těch posledních dvou měsíců se stalo tolik věcí, až se mi hnusí ten pocit, že bych je tu měla všechny vypsat, protože to by mohlo být na dýl.
27. února jsme byli s redakcí školního časopisu v ČESKÉM ROZHLASU OSTRAVA (přiznávám, velkým to je napsáno, protože nevím jak to napsat). Je to taková stará budova s krásnými schody. Přes hodinu paní Šuláková (redaktor šéf v rozhlasu) rozebírala naše dosavadní čísla časopisu. Pro mě, jakožto budoucího grafika březnového čísla to bylo dost poučné (hnusné to slovo), poněvaž většina vítek se týkala grafiky.
Páni všechno je to tak dávno, že mi to pomalu splývá.
Poté nás vzala na živé vysílání zpráv ve 3 hodiny. Když hodiny "odbily" 3-tí, spustila se znělka a od té chvíle jsme nesměli ani muknout, já s tou představou dusila záchvat smíchu, netuším proč, prostě jsem asi magor, kterému věta "A teď už ticho" prostě vtipná příjde... Zvláště proto, že jsme do té doby taky nicmoc nemluvili. Představa, že promluvit a být slyšena v rádiu byla tak... Chtělo se mi řvát! :D
Fotka focena mojí paní profesorkou, nejsem na ní
Řvát mi bylo dopřáno chvilku poté, co nám paní Šuláková umožnila nahrát rozhovor s ní u mikrofonu. Byla jsem z toho strašně nervózní, přeci jenom mluvit s cizím člověkem, s mou vadou řeci (neumím R) a koktáním občasným na veřejnosti. Teprve dnes, po skoro dvou měsících jsem si tu nahrávku poslechla, když jsem začala mluvit (mluvilo nás víc a na CDéčku mám všechny), vůbec mi nedošlo, že bych to mohla být já. Úplně jiný člověk. Prozradilo mě až představení se a to, že bylo cítit, že jsem hodně nervózní a neumím R. Co udělá kvalitní mikrofon. Ne foťák, na který se nahrává video :D
Ti lidi v rádiu, byli všichni tak strašně sympatičtí, v jejich povolání by asi měli být..
Bylo velice zvláštní vidět, jak to chodí v rádiu. Teď už se jenom podívat do televize a budu spokojená. :D
V této chvíli mám už měsíc v rukou mé první číslo časopisu. Ha! A budu se tím chlubit! A budu namyšlená a zlá!
Momentálně už nemám sílu psát další věci co se během té doby udály, možná večer.
16. února 2012 v 22:00 | Mysteria
Ráda o sobě mluvím, asi jako každá baba.
Četla jsem si starý článek, ve kterém jsem se představila. Uvědomila jsem si, že se mnohé nezměnilo, ale chci to zkusit znovu, protože přepisovat to staré pořád dokola je pořád to stejné, potřebuji něco víc na úrovni gymplačky. (To určitě)
Vždycky jsem o sobě tvrdila, že jsem zlá bezcitná mrcha, která myslí jenom na sebe, ovšem dnes... V podstatě jsem hodná, jak na koho, jak kdy, ale úplná zákeřná zmije nejsem, ikdyž si říkám had (nevím jak jsem an to kdy došla, od jisté doby si se svou 150 km vzdálenou kamarádkou říkáme hadi, možná snad proto, že nás bolí pahýlky a nejraději bychom se plazily). Bezcitná nebudu, občas mám pocit, že jsem až přecitlivělá, lehce mě kdeco rozbrečí. Hlavně řev. Stačí na mne zvýšit hlas a jsem v... A na sebe už nemyslím. Myslím jenom na něho. Dobrá, myslím i na sebe.
Co se změnilo od posledního upravení mého původního "představení se"? Dostala jsem se na gymnázium, je to zajímavá změna prostředí. Učení mi ani nevadí. Ti lidé jsou však zajímaví. Jiní. Měli jsme třídu, ve které jsem se pořádně neměla s kým bavit, neměla jsem je ráda. Teď kdybych si měla vybrat 4 lidi s sebou na opuštěný ostrov, nevěděla bych koho. Mám je ráda. Změna je život, tato se zdá zatím jako přívětivá. Zbožňuji svou angličtinářku. Od té doby mám ráda i angličtinu, ne že bych jí rozuměla nějak o moc více, ale už to není ta otrava. Navíc každý týden v šesti hodinách dávky jí. Jazyková třída. Učím se španělsky. Zvláštní jazyk.
Co se změnilo dál? Konečně už nejsem ta holka, co je odkázána pouze na berle. 1. září jsem si prostě řekla, že se své nové třídě nepředstavím jako ta oberlená, nechtěla jsem, aby si mě všimli jen a pouze podle tohoto poznávacího znaku... a od té doby jsem si uvědomila, že to bez berlí jde i celý den a tak jsem je za celé své "působení" na gymplu měla pouze jednou. Někteří stále ani netuší. Ikdyž chodím jak chodím... Divně :D Ale podle jedne nejmenované osoby prý roztomile :D
Konečně jsem se v posledních 14-ti dnech naučila bruslit. No naučila, prostě dokážu na tom stát a jakštakš jet :) Chjo, já bych tak sportovala. Já bych tak ráda dělala tolik věcí, ale nemohu se nějak odhodlat. Chtěla bych zpívat, ale nemyslím si, že mám hlas nějak úchvatný. Kdysi jsem zpívala, někdy v šesté a sedmé třídě, ale to je už dávno.
Od začátku února také začínám dělat do školního časopisu, budu grafik a mou pracovní náplní bude kompletace časopisu. Mohu se zapojit i v psaní článků, ala toho se docela bojím. Jako grafik budu upravovat článek do sloupců, rozvrhovat stránku, vytvářet přebal. Těším se, ikdyž jsem nikdy nic takového nedělala, jen jsem si to předběžně zkoušela, beru to jako výzvu. Díky této práci mi bude 27. února umožněna návštěva českého rozhlasu v Ostravě. Jsem zvědavá. Vždycky jsem chtěla být novinářka.
Co dál... Včera to bylo přesně půl roku co mám přítele. (Nebudu psát, jak ho strašně moc miluji, myslím, že po Valentýnu máte těch serepetiček už dost).
Poslední dobou poslouchám pořád dokola Adele- Rolling in the deep (ale kdo ne, že) a Coldplay- Paradise (na to se perfektně bruslí ruku v ruce s kamarádkou za "zpěvu")
Jinak zbožňuji Kurta Cobaina (ikdyž už miláček není), červenou a zelenou barvu, kytary a kytaristy vesměs, taky blonďáky, ikdyž žádného nemám :D, zelí, papírníctví a výtvarné potřeby všeobecně, ráda zpívám při fénování vlasů. Jsem fotofil, muzikofil, serialofil (Ulice, Pretty little liars), Sofíčkofil (miluji tu holku), Hadofil (moje nejoblíbenější přítelkyně), Terezkofil a Kubíčkofil....
31. ledna 2012 v 21:35 | Mysteria
Od malička nesnáším, když jsem nucena si říkat o peníze. Ať už do školy, pro vlastní potřebu nebo na cokoliv jiného. Příjde mi to... Jaké vlastně? Ponižující? U nás doma je to tak, každý si dělá co chce, nikoho navíc neřeší, proto se také neustále hádáme. Příjde mi ponižující, když po dni promlčeném, musím za někým a říct co potřebuji. Co nadělám, nejsem ještě výdělečná osoba.
Ovšem...
Co je ještě horší...
V posledním měsíci jsem byla trošku donucena sebou, mou leností učit se, dělat ze sebe šaška v podobě tří královen. V době vyučování samozřejmě, jinak by mě do toho nikdo nedonutil. Kývla jsem na to celkem s nadšením. Plánem bylo vybrat přibližně 5 stovek, pak zalést do kavárničky na teplou čokoládu a těšit se životu. Jednoduché. Ne až tak. Vyšly jsme nahastrošené do těch bílých zástěr, na hlavě papírové (obrovské papírové) čepice, už nějaký ten rok staré (probůh nedělají pro charitu jenom takoví ti zablešení "lidé"? ). Chcalo. To nám opravdu na náladě nepřidalo. Abych řeklu pravdu, z mé nejvíce pozitivní kamarádky se stala běsnící "zrůdička", která nám otloukala naše sebelítostivé myšlenky dost o hlavu,
jakoby nestačilo, že si to o sobě myslíme s přátelkou ze třídy už tak. Myslíme to, že jsme totálně těpnuté, když v takové fujanici a dešti jsme ochotné dělat charitu. Dobrá, to bych zkousla, ale zkuste si oslovovat úplně cizí lidi v takovém počasí? Byl by někdo z vás ochoten třem zmoklým holkám zastavit a přispět k vysněné pětistovce, po které nás čekala odměna, i za cenu toho, že bude moknout o nějakou tu sekundu navíc? Ne. Sama bych to neudělala, sama se takovým lidem, co "žebrají" (no hodilo by se to napsat bez uvozovek) na ulici, po nás už tak zchudlých studentech peníze? Vždycky sklopím halvu, nebo se koukám jinam, jen abych nemusela takového člověka odmítat. Já jakožto člověk jsem docela necita. No na jednu stranu jsem strašně přecitlivělá, ale na druhou stranu nejsem vůbec ochotná.
2. ledna 2012 v 19:26 | Mysteria
Není to dávno, je to pouze asi 5 dní zpět, bylo to 28. prosince 2011, kdy se z mého psiska stal pán PES.
Příjde mi až neskutečné, ja kto vlastně všechno uteklo. Vzpomínám si na březen, kdy jsme si drahouška přivezli. Bylo to takové malé nic, do auta pod nohy u spolujezdce se to vešlo... :D
Myslela jsem si, že s tím rokem zmoudří, ale kdeže...
Slovo přebírá Max
Haf, kdyby vám má panička (ta megera co po mě pořád řve) tvrdila, že jsem zlobivý... Haf... Vůbec to není pravdou. Nemohu za to, že chci býti se všemi psy kamarád. Haf. Že chci k nim co nejblíže. Haf. že rád běhám a tahám paničku. Haf. Že rád "plavu" v blátě a že rád skáču na lidi. Haf. Jsem jenom pes! HAF!
2. ledna 2012 v 18:21 | Mysteria
Jak strašně ráda bych prohlásila, že tyto Vánoce byly jedinečné a tak nevšední, ovšem opak je pravdou, jako obvykle, možná
až na to, že doma bylo podstatně méně hádek. Díky bohu, alespoň na svátky byl klid :D. Až na výjimku, kdy se můj drahocený pan otec rozhorlil u hry a řval na celé kolo. Aspoň mám jistotu, že jsem jeho, jsem stejná jako on, musím prostě vyhrát. Problémem je jen to, že vyhrát může jen jeden, že ano. To je pak zle.
Doufám, že jak na nový rok, tak po celý rok. To by se mi totiž líbilo... Možná bych oželela to rozvařené file, otřes o půl páté ráno, kdy se člověk cítí, jako by mu padal barákna hlavu a poličky těsně nad postelí s ním a taky dusno u snídaně (nesnáším hromadné snídaně, nesnáším snídaně všeobecně).
Ocitám se v prvním roce, kdy mě neomezuje žádné předcevzetí. Jíháá! Holt vedu téměř dokonalý život, který bych nerada měnila. Až se divím, nejsem zrovna z těch, co by byli nějak extra skromní. Nejsem skromná a není důvod to o sobě tvrdit.
A že by se měla udělat za rokem nějaká účtárna?
Rok 2011 byl pro mě rokem jako na houpačce. Ale vesměs jsem byla nahoře, proč se taky litovat. I přesto, že o tom zrovna tento blog nesvědčí. Našla jsem si přítele, dostala se na školu, nezlomila si pahýly... U mě dobrý... :)
22. prosince 2011 v 13:53 | Mysteria
Už vím co je nejhorší věc na světě. Je to to, když se vám váš přítel ( zde mysleno jako kamarádka/kamarád) mění před očima v nevyzpytatelného, bezohledného netvora. Člověka, kterého byste nejraději bacili lopatou po hlavě. Nebo mu hodili ten dárek, co pro něj máte v tašce, do ksichtu, ať si uvědomí, že na tom světě není sám. Vesměs nevím, jestli je mi to vlastně líto, ale asi je. Poněvaž jak se tak kouknu kolem sebe, kromě svého pána a rodiny už moc přátel nemám. Nevím, jestli jsem tak náročná, tak nespolečenská a nebo tak špatná.
Jak řekl můj pán:
"Tak to je její chyba, že je jako pejsek, ale až ji ta blondska nekoupí ani granulky... No ta se bude divit"
No nemilovali byste ho? :) Udělat z "tragedie" komedii, to umí jenom on :)
12. prosince 2011 v 21:34 | Mysteria
Jsem žárlivá holka. I přesto, že nemám na co žárlit, žárlím. Na cokoliv. Často to nazývám závistí, ale jen já vím, že to není její pravé jméno. Snad nemám na co žárlit, nemám, vím to, ale "závidím" lidem, kteří s Tebo utráví čas. Pořád přemýšlím nad tím, jak Tě od sebe odrazuju, jak jsem zlá, jak se chovám jak naprostý idiot. Vím, že mám spoutu chyb, a proto jsem tak nejistá, myslím...
Aneb Přišla jsem na to, jak se dá zbavit chlapa za den a míň. Bohužel o to nestojím, chci opak, chci s ním být na vždy, snad... Miluji ho, snad to bude stačit...
1. listopadu 2011 v 21:26 | Mysteria
Miluju peníze, chci peníze, nemám peníze...
Co má dělat člověk, který je někdy rád, že stojí na nohách za brigádu? Padá roznášení letáků, servírka, venčení psů. Miluji psy.
Nesnáším děti-> padá hlídání dětí.
Netuším jak vyžiji s blížícími se Vánoci, blížící se oslavou mých přátel s přibližně 4 stovkami. Neumím šetřit. Chci, ale prostě neumím. Chtěla bych si našetřit na zrcadlovku, na výlet do Anglie... Na spoustu nepopsatelně úžasných věcí. Ale...
Jakou brigádu máte vy? Nevíte o nějaké?
5. října 2011 v 21:49 | Mysteria
"Jsi blázen.." Je to věta, kterou slýchávám docela často.
Ve škole jsme dělali v rámci adaptačních dnů jednu takovou aktivitu. Připevnili jsme si papír na záda a nechali spolužáky napsat to, co si o něm myslíte, co se vám na dané osobě líbí. Jasně, psaly se kraviny, ale docela mě dostalo to, že na mých zádech se oběvilo po dvou dnech "znaní se" již zmiňované "Jsi blázen" a to hned dvakrát. Možná na tom něco bude... Možná tak trošku v nitru blázen jsem...
Snažím se věci nebrat zas tak vážně, alespoň an první pohled.
Možná se snažívám odlehčit situace...
Možná jsem trošku pofiderní loutka...
21. srpna 2011 v 22:53 | Mysteria
Jmenuji se Lucie, netajím to, už není co, zvláště ne po tom, co zveřejňuji své fotky a obrázky s podpisem. Nejsem hodná, rozumná ani velká, ale asi to o sobě nikdy nepřestanu tvrdit. Hraji si na něco co nejsem, vím to. Proč taky ne? Jedna bezvýznamná lež ve světě lží se ztratí. Tak nač se stydět? Hraji si na holku s vyspělými názory, co všemu rozumí a ví to nejlíp. Není to dobře, ale prakticky nejsem k ničemu jinému vedena. Taťka říká o sobě jak je férový. Fajn, když se k němu taky nechovám zrovna dokonale, co taky čekat, ale chování typu: "Prosímtě, radši si zalez k počítači a ťukej!" Otočí se a: "Dáme Maxíčkovi napapat?" Mě prostě neudrží klidnou. Je faktem, že já dělám prakticky to samé. Aspoň ten pes mi rozumí. Respektive-> Nerozumí, ale mlčí. Nemám ráda, když mi někdo odporuje, nesnáším, když se mi někdo snaží stůj-co stůj vnutit svůj názor, možná snad, i když mi jen svůj názor naznačí a není totožný s tím mým. Jsem tvrdohlavá egoistická mrcha, ale mám někdy i světlé dny. Jako třeba téměř kdykoliv, jsem-li schopna vypadnout z domova obsazeným mými rodiči a celkově rodinou.
Není nic krásnějšího, než vzít tu špínu Maxe na procházku k rybníku, tam si sednou a koukat na jeho radost ze života... Miluji svého psa, "miluji" i "ho"....
Aneb Pozdrav z dovolené...
28. května 2011 v 18:36 | Mysteria
Někdy před x dny, jsem dočetla knížku "Těžší než nebe - životopis Kurta Cobaina" od pána Charlese R. Crosse.
Na jednu stranu Kurta uznávám a obdivuji, aspoň mi to tak příjde, na druhou stranu si říkám, že to byl naprostý magor. Neměl to v hlavě moc v pořádku. O mrtvých jen dobře, ale... Ta knížka mi na něj poskytla pohlédnout z naprosto jiného úhlu pohledu. Do této doby jsem si ho možná až moc idealizovala. Chtěl být slavný, a když konečně byl, nezvládal to...Kurva Kurte, cos to dělal za hovna? Nikdy se nedokázal vzpamatovat z rozvodů rodičů... (aneb Já chci taky čmárat a rýt po stěnách svého pokoje) Ale bez některých jeho "zkušeností" a vnitřních pocitů, by asi těžko vznikly tak skvělé songy... Ale i přes všechny ty nové poznatky a zjištění asi nepřestanu čmárat jeho jméno a Nirvanu do okrajů v matematice a všude jinde.... Pohltila mě Nirvanofilie. (Mám placku Nirvany, heč heč heč, darována kámošem) Knížku jsem se dokopala přečíst si díky (kvůli) 17. výročí jeho smrti. 413 stránek jen o Tobě. "Ty debile.... Hajzl, jsi hajzl", jak by řekla Courtney Love.... Poslouchajíc Foo Fighters a přemýšlejíc nad tou "pitomou" knížkou... Jak už jsem kdesi psala, kdybych se zabila, bylo by to 5.4.... Možná i tou zkurvenou kulovnicí. (Jaký je rozdíl mezi kulovnicí a brokovnicí? (nebo snad brokolicí?) )
Škoda jen, že ta knížka nebyla moje.....
Z komentářů:
Matthias - Zastánce vědecké metody- "....Občas jsem se fakt pobavil. Hlášky typu "Namaloval jsem ten obraz svoji mrdkou - koukej, jak se leskne..." jsou fakt nezapomenutelný."
28. května 2011 v 17:10 | Mysteria
Lidé, facebook, icq, skype a bůhví co ještě...
Je to tak 3 roky zpět...
Byla jsem nemocná. Z nudy jsem nevěděla co už... Najela jsem na jakýsi nejmenovaný chat (nikdy jsem se v tom nevyžívala a vyžívat se v tom ani nebudu) a začala jsem si psát s pár lidma, mezi nimi i s Andělem. To on mi napomohl k dráze rockovo-metalové, za to jsem mu vděčná, ale to je tak vše co mi přinesl. To další už zrovna příjemné nebylo.
Psali jsme si na tom nejmenovaném chatu, což mi ani nijak nebezpečné nepřipadalo, po nějakém čase jsme se přidali navzájem do seznamu kontaktů na icq, což, myslím si, také žádná tragédie nebyla dokud...
Byla jsem blbá, možná i teď jsem (doufám jen, že ne tolik)... Nechránila jsem informace o sobě, bylo mi to tak jedno. Číslo na mobil jsem měla zveřejněné ve svém profilu, možná snad proto, že bylo fajn, když mi někdo psal a já zrovna nebyla online, přišla smska, ale... Vzal si mé číslo. Bylo tak deset hodin večer a on mi volal, byla jsem z toho mimo, dodnes nerada volám s cizími lidmi po telefonu. Nevím už, o čem jsme mluvili, pamatuji si jen, že mou mamku, která slyšela, že s někým mluvím, to rozlítilo. Vyptávala se. Tenkrát jsem ji lhala, přeci jenom vidina toho, že jsem si volala s naprosto cizím člověkem je pro rodiče (teď již i pro mě) děsivá. Nebyl to náš poslední hovor. Volal mi častěji, já mu nikoliv... (Tedy myslím, že to tak bylo...)
Foo Fighters- Best of you
7. května 2011 v 12:19 | Mysteria
Všechno je jinak...
Možná je to tak dobře...
Žádná internetová láska... "ádie"...
30. dubna 2011 v 17:55 | Mysteria
EDIT 2.5. Kočka není pes, co bylo včera není dnes, aneb pochyby...
Může se to zdát jako naprostá blbost. Láska přes internet.... Jakožto jedinec vlastnící email tak i profil na lide.cz, občas tam zavítám. Bylo 7. dubna večer a "nějaký" kluk (K.) mi poslal smajlíky. Jsem blázen, všichni to o mě ví, nelenila jsem a smajlíky jsem mu poslala nazpět. Začali jsme si psát. Každý den dojíždí do našeho města do školy. Tak nebyl problém se domluvit na venku. Ještě předtím, než jsme se na něm domluvili, pociťovali jsme jisté sympatie. Komu by nedělalo dobře lichocení....:) Šlo se ven a předčilo to má očekávání...
28. dubna 2011 v 17:49 | Mysteria
Sic jsem chodila na přípravné kurzy, čeština byla až příliš lehká a matika až příliš unavující.
Blížil se den přijímacích zkoušek. Jak trapné. Loni brali na průměr a letos jsme byli nuceni podstoupit ty stresující přijímačky. Jak pro koho stresující. Začala jsem stresovat, až když se blížila hodina zveřejnění výsledků na stránkách škol.
Gympl, obchodka, gympl, obchodka....
Bum...
Vzali mě na obě školy...
Bum....
Kam jít?
Bum...
Nevím...
Bum...
Ale jsem šťastná :)
Budu středoškolačkou... Jsem (nejspíš) zamilovaná, konečně do někoho kdo.... ale o tom příště....:)
Na každé fotce s kytarou se tvářím jako šulin xD
5. dubna 2011 v 20:31 | Mysteria
Někteří už tuší...
5. 4. 1994 ?
Yeah...
Bum...
A bylo po něm... Co by bylo, kdyby nebylo té zasrané brokády nebo čím se to zabil?
Bylo by víc a víc té skvělé Nirvany, víc a víc hudebního...orgasmu.... (miluji tu větu áááách)
17. března 2011 v 16:47 | Mysteria
Což o to, prázdniny jako takové jsou parádní, jenom nechápu, proč naši cítí tu potřebu si brát každým rokem na ten týden volno. Jo, možná kvůli psíka, možná snad kvůli nám (pche). Stojí jim za to, se neustále hádat a zabíjet pohledem?
Začínám pociťovat, že otec má Maxe radši než nás, to by mi ani tolik nevadilo, ale ten bídák by nám nejradši zakázal na něj šahat ba dokonce i jen pohlédnout. Kéž bych uměla pohledem zabíjet! Kéž! Nadávejte si na pubertu, pche, já budu nadávat na vás!
